Jdi na obsah Jdi na menu
 


TĚŽBA KOVŮ V ČESKÉ FEUDÁLNÍ MONARCHII

10. 12. 2009

 

TĚŽBA KOVŮ V ČESKÉ FEUDÁLNÍ MONARCHII X. – XIII. STOL

 

 

Zatím co do 10. století bylo těžiště prvních státních útvarů našich předků na jižní Moravě, dostávají se od 10. století na vedoucí místo Čechy. zde existuje již přemyslovský stát (pod vládou knížete).Knížetem se stal kmenový náčelník nejsilnějšího kmene, kterým byli u nás Čechové, vedení rodem Přemyslovců. Kníže byl představitelem státní moci a vládl zpravidla tvrdě sám své zemi. Společnost se dělila na pány a nevolníky. Kníže byl představitelem státní moci a vládl zpravidla tvrdě své zemi. byl největším pozemkovým vlastníkem (patřily mu hrady, dvorce, lesní kraje). Hospodářskou základnou je pozemkové vlastnictví, představované velkostatkem, na němž pracovali pro majitele nevolníci, více či méně závislí na pánovi. To, co nespotřeboval panský dvůr, čeleď a všichni, kdož byli na velkostatku nějak závislí, mohlo být prodáno na trhu v podhradích. Český obchod 10. a prvé poloviny 11. století se však neomezoval jen na tyto trhy.

- Čechy byly důležitou obchodní zemí, kterou procházely obchodní karavany do Pobaltí, kam také přicházeli obchodníci ze severu,

- v Pobaltí existovala obchodní střediska, kde se setkávali obchodníci arabští se severskými, z Británie, západního Německa a kam směřoval i obchod benátský a jihoněmecký. Obchodní výpravy procházely Prahou, která se stávala důležitou obchodní stanicí. Se zánikem pobaltských trhů v druhé polovině 11. století, kdy vpádem tureckých kmenů do oblasti Kaspického a Černého moře byl znesnadněn obchodní styk arabského východu s evropským západem, ustává účast Čech na zahraničním obchodu. nejdůležitějším kovem bylo železo, které poskytovaly lehkotavné hnědely zpracované starým hutnickým způsobem,nejhodnotnějším kovem bylo zlato – získávalo se rýžováním,dalším kovem bylo stříbro, v zahraničním obchodu se patrně uplatnil opět i český cín. Obchodní činnost byla hornictvím ovlivněna převážně druhotným způsobem a to převážně kovovýrobou. Bezprostřední vliv hornictví se uplatňoval pouze při obchodování se zlatem, stříbrem a hlavně se solí, možná byl ještě zájem o měď, cín a jantar. Stříbro bylo v ranně feudální době zcela běžným kovem, dokazují to poklady zlomkového stříbra, které se dochovaly z druhé poloviny 10. a ze začátku 11. století. Nálezy stříbrných mincí, s jejichž ražbou se začalo také v druhé polovině 10. století, dokazují již velmi rozvětvený obchod. Prvními českými mincemi u nás raženými jsou denáry. Denárové mince české byly od poloviny 11. století pak velmi rychle znehodnocovány, a to tzv. obnovováním mince – tato manipulace, jedna z forem feudálního vykořisťování obyvatelstva panovníkem, spočívala v tom, že mince byly často měněny, při čemž byl starý typ stažen z oběhu a vydán nový, zpravidla horší jakosti i stříže. V 9. století bylo německým panovníkům placeno oněch známých 120 volů a 500 hřiven stříbra. V 11. století byl placen i poplatek papeži a to v období 1060-1086 ročně 100 hřiven stříbra. - česká knížata nejen platila, ale i přijímala poplatky, a to od polských panovníků. polský kníže Vladislav doplácel r. 1093 Břetislavovi II. poplatek 1000 hřiven stříbra a 60 hřiven zlata, od dob Břetislava I. měli Poláci platit 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata, kronikář Kosmas se zmiňuje i o řadě mimořádných úplatků, které slibovala a vyplácela česká knížata, někdy císařům a různým velmožům, když od nich požadovali pomoc pro své politické akce. Jedním z takových velkých úplatků bylo 10 000 hřiven stříbra, které slíbil kníže Svatopluk r. 1107 císaři Jindřichu V. za své propuštění z vězení do kterého upadl přičiněním svého bratra Bořivoje, ze zpráv Kosmových je patrno, že důležitým zdrojem drahých kovů byla válečná kořist, dálé ukazují Kosmovy zprávy, že byla v Evropě nouze o drahé kovy, neboť 10 000 hřiven stříbra byla taková suma, že ji sám kníže těžko opatřoval, o poměrné vzácnosti drahých kovů v Evropě svědčí i stálé znehodnocování mince během 11. a 12. století nejen u nás, nýbrž i v ostatních evropských zemích, Abychom si udělali představu, o jaké množství kovu šlo, je třeba říci několik slov o hřivně. Již jsme uvedli, že původní váhovou jednotkou, které se používalo k vážení drahých kovů za feudalismu, byla libra. Ta byla brzy nahrazena jinou jednotkou, a to hřivnou, která u nás patrně měla až do počátku 14. století váhu něco přes 200 g, od 14. století pak váhu 253 g. Suma tedy 10 000 hřiven zhruba asi 2 000 kg stříbra. Zajímavé je, že naši kronikáři se nikde nezmiňují o žádných dolech na stříbro. Soudíme-li podle mincí, jejichž obsah stříbra byl čím dále tím nižší a uvážíme-li nouzi o drahé kovy i u panovníků, zdá se, že jejich množství během 11. a 12. století v naší zemi nerostlo, a těžko můžeme tedy připustit, že by v našich zemích v těchto dobách byly někde vydatné stříbrné doly; zdá se, že české stříbro tehdy pocházelo asi spíše z obchodu a válečného lupu než báňské činnosti. Jinak tomu bylo se zlatem, jehož rýžovnická tradice je nám již známa. řada jihočeských obcí vznikala přímo na zlatých rýžovištích (Písek, Strakonice, Horažďovice, Sušice). jihočeské zlato šlo na slavníkovskou Libici, neboť jižní Čechy ovládli Slavníkovci. Ze Slovenska máme dokonce písemnou zmínku, a to o Zlatnících u Banské Štiavnice z r. 1075 a 1209, jež nám dosvědčují tamější rýžování. Jediný písemný doklad pro Čechy z r. 1045 je padělkem ze 13. století; podle tohoto zápisu žijí prý od pradávných dob v okolí Jílového jílovci, kteří „zlato ze země jílují, od zemských částí oddělují a propírají“. Přesto je pravděpodobné, že v době raně feudální se začalo s rýžováním na Sázavě v oblasti jílovské a na Kocábě v oblasti knínské. V druhé naší velké zlatonosné oblasti, ve Slezsku a severní Moravě na Opavě, Opavici, Bělé a jiných tocích nemůžeme předpokládat v této době rýžování zlata, neboť to až do konce 12. století nebyl kraj trvale osídlený. Zlatonosné náplavy byly nejdříve zjištěny na tocích, tekoucích z jesenické-zlatonosné oblasti k severu a severovýchodu, neboť odtud byly Jeseníky snadněji přístupné. Na to, že těžba zlata měla u nás starou tradici, ukazují i zprávy cizích autorů, jako Masúdiho, a pak zprávy autorů 13. století. Albert Veliký uvádí ( kolem 1250), že hlavní zemí zlata v jeho době jsou Čechy. Ještě o jednom kovu máme v těchto dobách písemné zprávy.

Je to cín, o němž se zmiňuje arabsko-židovský posel Ibrahim ibn Jakub. Podle Ibrahima byl cín vedle mouky a kožešin vývozním zbožím. Máme-li stručně charakterizovat dolování v období raně feudálním, pak nutno říci, že šlo o rozvoj těch výrobních způsobů, které byly u nás známy již před tím. Nemůžeme u nás mluvit o hlubinném dolování. Rudy či kovy se dobývaly buď rýžováním nebo povrchovým dobýváním. (dobývala se železná ruda, zlato, cínovec; málo pravděpodobné je dobývání stříbrných rud). 3)Význam hornictví pro hospodářství a výstavbu horních měst a obcí Nálezy rudných žil vyvolaly příliv lidí do míst, která se dříve či později stala hornickými oblastmi. Je možno říci, že osidlování těchto oblastí se zúčastnili lidé všech profesí, nejen havíři, kteří tvořili předvoj budoucího obyvatelstva horních obcí a měst. Z hlediska historického lze vznik a vývoj horních měst rozdělit do dvou základních skupin: -obce a města, které nově vznikaly v blízkosti nálezů rudných žil, -obce a města, které vznikly ze zemědělských vesnic založených dříve, než byly v jejich blízkosti objeveny rudné žíly. Protože panovníci nebo pronajimatelé regálních práv, ať šlechta světská nebo církevní, měli zájem na rozvoji dobývání rudných žil nebo výtěžku z rýžování, udělovali horním městům řadu svobod a privilegií, mezi které patří především právo trhů, vaření piva a právo výčepů. Tyto svobody umožňovaly také daňové úlevy, mnohdy i zproštění města povinnosti platit daně státu a zaručovaly svobodný obchod a prosperitu četných obchodních cest. Vznik horních měst nastal převážně v období mezi 12. až 14. stoletím a také v 16. a 17. století. Mnohá horní města začala upadat po vydobytí rudných žil, některá se udržovala i do pozdějších dob, avšak nikoliv jako města horní. O jejich dřívějším hornictví svědčí jen zbytky starých horních prací, ústí štol, odvaly a propadliny nad opuštěnými důlními chodbami a nálezy starého hornického nářadí. Dalším svědectvím bývají i výstavné budovy někdejších těžařů, nebo kostely, zasvěcené hornickým patronům, mnohdy i zdobené umělecky ztvárněnou hornickou symbolikou. Zatímco obce a města, které byly vystavěny před objevením rudných žil v jejich okolí, měla poněkud chaotický půdorys a urbanistickou roztříštěnost, měla horní města, budovaná až po objevu rudných žil, vesměs systém pravoúhle projektovaných ulic s vymezením společensky užitných staveb (školy, kostely, radnice, nemocnice, hřbitovy, městské lázně a především náměstí pro trhy). Urbanistické pojetí těchto nově vznikajících horních měst bylo již v těchto dobách podřízeno nejen praktickým potřebám obyvatel, ale respektovalo i územní členitost terénu, na kterém města vznikala. Tyto promyšlené urbanistické záměry vynikly zejména v 15. a 16. století při výstavbě nových horních měst na obou stranách Krušných hor (např. Marienberg v Sasku se stal prvním středoevropským městem, při jehož výstavbě byly realizovány vysloveně renesanční představy architektů). Zásluhou značného přílivu obyvatel se horní města měnila, měřeno podmínkami té doby, téměř ve velkoměsta, avšak nikdy se nestala hlavními nebo sídleními městy jednotlivých států, nebo správními městy jejich politických území. Přesto se stala středisky vzdělanosti a také středisky narůstajících sociálních rozporů reformních snah. Horní města byla mezi prvními, ve kterých bylo pamatováno na školy a jistě se nedopustíme velkého omylu, budeme-li předpokládat nutnou potřebu všestranně vzdělaných lidí pro vedení dolů, hutí a mincoven, jakož i báňských úředníků pro báňské správní úřady i pro úřady soudní a městské. Horní města byla v době rozkvětu místního dolování také města bohatá, o čemž svědčí mnohé, do dnešních dnů zachované světské i církevní stavby, vesměs vynikající architektury s bohatou malířskou, sochařskou a kamenickou výzdobou jak exteriérů, tak i interiérů těchto objektů. Nelze zapomínat ani na skutečnost, že horní města byla také městy v mnohých případech rozporuplnými, jak tomu bývá v případech, kdy je nevyhnutelné společenství lidí až extrémně se lišícího společenského postavení a téměř nezvládnutelných rozdílů vzdělanosti a povahových charakteristik. Těžaři jako rozhodující činitelé horské obce a příslušníci patricijských rodů jiných měst, neměli zpočátku zájem na přeměně obce v horní město. Teprve tehdy, když těžaři poznali, že bude výhodné státi se měšťany budoucího horního města, neboť městská správa měla podíl na báňské správě a báňské záležitosti byly projednávány jako předmět obecného zájmu. Důchody z dolování byly velmi podstatnou složkou komorních důchodů o jejichž správu byly sváděny mocenské boje mezi městským patriciátem a domácí i zahraniční šlechtou. Například pro jihlavské měšťany bylo horní právo významným a trvalým zdrojem příjmů. Nejen česká horní města, ale i mnohá zahraniční žádala hornoprávní poučení z Jihlavy a to až do 16. století, kdy právní význam Jihlavy definitivně skončil. Z toho vyplývá, že význam staré hornické Jihlavy nepramenil ani tak z jejich dolů, ale z horního práva, které bylo součásti městských svobod. Příslušníky městské obce byli převážně měšťané s těžaři a dolování bylo záležitostí města. Hornická obec podléhala ve 13. století královskému hormistrovi, který zastával zájmy pozemkového vlastníka a pána regálních práv – tedy krále. Měl k ruce horní přísežné, kteří s hormistrem rozsuzovali báňské spory. Brzy však tato funkce královského hormistra zanikla. Nejvyšší pravomoc v báňských věcech přešla na městkou radu, v jejíž čele stál královský rychtář. Zájmy těžařů před městskou radou směl hájit pouze těžař-měšťan a právní výroky vydávalo město s podpisy rychtáře s celou obcí jihlavskou a královských urburéřů. Podle starobylých zvyklostí mohl být těžař i rudokupec současně báňským úředníkem a městským konšelem. To ovšem vedlo ke zneužívání moci, vyplývající z funkce veřejného úřadu, k osobnímu prospěchu jednotlivců, vznikaly korupční aféry, demoralizace úředníků a narůstání nespokojenosti mezi havíři. Značné příjmy města plynuly z výtěžků tzv. městských lánů, které byly součástí dolových výměr jednotlivých dolů. Na těchto městských lánech pracovali buď měští přísežní na svůj náklad, nebo lány propůjčovali, někdy i prodávali. Těžaři a lénhavíři prodávali rudu rudokupcům, kteří tvořili druhý typ báňských podnikatelů. Rudokupci bývali současně i majiteli hutí a ovládali tak výrobu kovů. Rudokupci byli jedni z největších hospodářských podvodníků již proto, že mnozí velcí těžaři byli současně i rudokupci a na jejich machinacích se podíleli i horní úředníci. Dokud se prolínala městská správa se správou královských úředníků, byla těžařská činnost úředníků samozřejmostí. Když se však v druhé polovině 16. století stal nejdůležitějším těžařem sám král a to ve smyslu znění jáchymovského královského horního řádu z roku 1548, doporučovaly různé komise, aby bylo úředníkům báňské podnikání zakázáno. V této době se začal silně omezovat vliv měst a měšťanů na báňskou správu. Patriciát ovládal kromě těžby i obchod a to zvláště velkoobchod dováženého zboží. Každé báňské město, vzhledem k poměrně značné hustotě obyvatelstva a k vyšší kupní síle, spotřebovalo značná množství zboží a to nejen výrobků běžné spotřeby a pro potřebu dolů a hutí, ale i přepychového zboží pro zbohatlé vrstvy a šlechtu, která se ráda usazovala v báňských městech. V nich bývaly zpravidla vyšší ceny a značná poptávka po zboží dávala případně příležitost i ke spekulaci. Na značnou specializaci obchodu v báňských městech ukazují také specializace trhů, např. trhy obilní, masné, pivní, rybí senné, koňské, uhelné, dřevěné, rudné a další. Vedle velkoobchodu byl velmi rozšířený prodej v drobném, prováděný kramáři v krámech a na rynku. Prodeje v drobném se zúčastnili i řemeslníci a živnostníci, kteří byli další složkou městského obyvatelstva. Hlavní a vesměs převažující částí obyvatel horních měst byli havíři, hutníci a městská chudina a proto hlavní starostí městské správy bylo zajistit dostatečný přísun potravin. Se stoupající drahotou však se nezvyšovaly mzdy, což bylo důvodem k nespokojenosti i havířským bouřím. Proto se vládnoucí patriciát snažil už v zárodku podchytit každé možné ohnisko odporu a za tím účelem sledoval pečlivě náladu mezi havíři a ostatními dělníky. V horních městech, kde byla také příležitost ke snadným ziskům, se přiživovali různí povaleči, podvodníci, šejdíři, karbaníci, nevěstky a zloději. V těchto městech se žilo lehkomyslněji, než v jiných městech a způsob života se odráží v různých vyhláškách a nařízeních městských správ. Také smolné knihy horních měst nám barvitě líčí osudy nejrůznějších existencí jejich obyvatel. Neobyčejně byl rozšířen alkoholismus. Každé horní město mívalo množství hospod, od honosných domů pro ubytování vzácných hostů, až po rváčské krčmy. Pilo se nejen pivo a kořalky, ale i drahá zahraniční vína. Často se pilo i v práci a mnohdy se pro opilost i nepracovalo. V 16. století byly proslaveny jáchymovské pijácké závody i v literatuře.

Volný a nevázaný pohlavní život vedl ke značnému rozšíření pohlavních chorob, v té době téměř neléčitelných. Městská spravedlnost trestala lehké ženy stříháním vlasů, mrskáním u pranýře, vyobcováním z města, později potápěním v koši do vody, vystavováním v kleci na veřejném prostranství a odsuzováním k zametání ulic. Sklon dělnictva k alkoholismu využívali úředníci tak, že jim vypláceli mzdu ve svých domech nebo v hospodách a přitom jim zároveň nabízeli pití, kterým obchodovali ve svůj prospěch.

Báňské podnikání dávalo možnost k velkým podvodům. Nejběžnější podvody se uskutečňovaly při nákupu uhlí a dříví, při tavení rud a při zakázaném prodeji stříbra soukromníkům.

Když v 15. století začaly vznikat Hornické pořádky a Hornická bratrstva, spatřovali těžaři i městské rady v těchto hornických organizacích možnost, jak mít pod dohledem havíře a další zaměstnance dolů a tak včas zamezit případným nepokojům. Mezi staršími pořádky měli úředníci i městská správa často své věrné služebníky a donašeče. Staršími byli často zámožní měšťané a menší těžaři. Mnozí z nich bývali členy městské správy, předměstskými konšely, perkimistry nebo šeptmistry. Na volbu starších nemělo členstvo vliv, návrh na volbu starších schvalovala městská rada. Starších přísežných, kteří vykonávali správní a soudní moc, bylo zpravidla šest. Výhody, které havířům plynuly z jejich členství v pořádku byly podpory v nemoci a ve stáří. Ojediněle byly podporovány vdovy a sirotci. Pořádek vypravoval svým zemřelým členům pohřby.

Koncem 15. století se začal v hornictví uplatňovat obchodní kapitál a to buď přímo, nebo jako provozní úvěr. Tento proces souvisel s trvalým poklesem hospodářské i politické moci měst. Šlechta vytlačovala měšťanstvo z báňského podnikání a tím ztrácela svůj původní význam i báňská města a hospodářskou moc získávala šlechta jako pozemkoví vlastníci. Mocné šlechtické rody získávaly četná regální práva na těžbu i výkup drahých kovů a dokonce i právo razit vlastní mince. Význam dolování pro rozkvět horních měst v 16. století se můžeme ukázat příkladně na výrazném rozmachu Jáchymova, který měl v roce 1520 kolem 400 obyvatelů, což bylo v počátku otvírání tamních stříbrorudních žil. Již v roce 1533, kdy dosáhly důlní práce a těžba vrcholu, bydlelo v Jáchymově 18 000 lidí. Jáchymov se tak stal významným střediskem hospodářské moci, že ho král nemohl ponechat v pravomoci a vlastnictví Šliků, jejichž výsady a práva začal omezovat, až je roku 1547 zbavil všech práv na Jáchymov. Rok nato vydal nový, královský horní řád pro Jáchymov, který postupně získal platnost pro všechny doly v Čechách. Bohatý jáchymovský revír se stal střediskem nejen značného počtu horníků a dělníků toužících po zbohatnutí, ale i profesionálních odborníků, kteří v Jáchymově uplatnili a vytvářeli moderní báňskou techniku, ale i kulturní vzestup města. Z roku 1540 pochází nejstarší písemná zpráva o jáchymovské knihovně, založené při latinské škole. V té době to byla jedna z nejobsáhlejších knihoven ve střední Evropě, ve které byla shromážděna téměř všechna dostupná literatura té doby, ať už humanistická, teologická nebo praktických nauk.

Mezi nejvzácnější patří rukopis bible ze 12. století a 52 inkunabulí. Jáchymovské hornictví umožnilo později využití několika důlních pramenů radioaktivních léčivých vod a tím i rozvoj ojedinělého lázeňství ve 20. století, které proslavilo Jáchymov neméně, než někdejší hornictví. Bohatství horních měst se neprojevovalo jenom v nevázaném životě jeho obyvatelů, ale i jejich vnějším vzhledu. Bohatý patriciát, řemeslníci a hornické pořádky pamatovaly zpravidla svými příspěvky nebo odkazy na stavbu nebo výzdobu kostelů. Byla zakládána i stipendia pro nadané studenty na univerzitách (např. takové stipendium založil Jiří Thurzo v Banské Bystrici roku 1608). Je přirozené, že bohatí měšťané stavěli i své domy tak, aby odpovídaly jejich majetku. Někdy se bohatý patricij nespokojil s měšťanským domem a obýval panské sídlo. Poměrně vysoká životní úroveň měšťanů a šlechty horních měst a jejich sklon k pohodlnému a přepychovému životu vedly k uplatnění umělců při výstavbě města a k rozvoji uměleckých řemesel, jaká provozovali: zlatníci, kovotepci, pasíři, zvonaři, konváři, zámečníci, hrnčíři, malíři, řezbáři, kameníci a byla to i horní města, kde se zaváděl knihtisk, např. v roce 1489 byla v Kutné Hoře vytištěna česká bible.

Ze světských slavností byly oblíbeny závody ve střelbě, které se prováděly mnohde velice honosně za účasti významných hostů. V Kutné Hoře to bylo „střílení ku ptáku“. Bohatství horních měst bylo dáváno okázale najevo při návštěvách vzácných hostů, kteří byli nejen náležitě vítání, ale i obdarováni cennými dary. Bohatství horních měst, plynoucí především z těžby vzácných kovů, vtisklo osobitý ráz uspořádaní městské společnosti i tehdejšímu stavebnímu ruchu. Kult hornictví prostoupil životem měst a např. v Kutné hoře porušil snad poprvé i církevní tradice tím, že připustil v chrámech sv. Jakuba a sv. Barbory zpodobnění hornických atributů i hornické práce na freskových malbách nebo plastikách, což tehdejší zvyklosti zakazovaly. Výtvarná výzdoba chrámů mohla znázorňovat pouze náboženské náměty.

Z výtěžku dolů byly stavěny i honosné budovy v sídelních městech panovníků. Tak např. z výtěžků jílovských zlatodolů byla postavena podstatná část Havelské čtvrti v Praze, dům „U šlojíře“, dnešní rektorát Univerzity Karlovy a v roce 1382 i Betlémská kaple. Na stavbu Svatovítské katedrály uvolnil Karel IV. a Vladislav Jagellonský výnosy za všech desátků z dolování v Čechách. Proto je nosný sloup královské oratoře v této katedrále ozdoben postavou havíře. Důkazy o rozvinuté těžbě drahých kovů ve 13. století dokazují jednak zlaté pečeti Přemysla Otakara I., zejména na tzv. Zlaté bulle z roku 1212 a také zlatý, drahokamy vykládaný křížový relikviář s latinsky psaným věnovacím nápisem. Tato památka je součástí chrámového pokladu Řezně.

Pro mezinárodní i vnitřní obchod v Evropě měl dalekosáhlý význam rok 1252,

kdy se ve Florencii začal razit zlatý florén o váze 3,23 g ryzího zlata. Florencie a později i další italská města nakupovaly zlato v Čechách a tehdejších Uhrách. První zlaté mince, ražené severně od Alp, byly české dukáty, které začal v roce 1325 razit Jan Lucemburský a staly se vyhledávaným mezinárodním platidlem. Nepřímým důkazem starého českého zlatorudného hornictví je starý románský kostelík, postavený v 10. až 11. století horníky v Libouni, v blízkosti někdejšího zlatodolu na Roudném.

Zvláštní postavení ve 13. století měl krušnohorský cín a obchod s ním nabýval postupně monopolní postavení. V městských knihách Brugg je uveden v seznamu dováženého zboží také krušnohorský cín. Tento dovoz kovu byl příčinou poklesu ceny anglického cínu a finančních škod, které tím byly způsobeny Richardu Cornwallskému. Kromě cínu z krušnohorských revírů byl znám i cín z ložisek Slavkovského lesa a to již ve 12. století.

Charakteristickým rysem vývoje báňských měst na dnešním Slovensku bylo jejich sdružování v hospodářsky, politicky a vojensky silné celky, jakými byly Svaz středoslovenských báňských měst, jehož zasedání je doloženo v roce 1388 i když byl založen dříve, a Svaz východoslovenských báňských měst, ustavený v Košicích v roce 1487. Ve Svazu středoslovenských báňských měst byla zastoupena města: Banská Štiavnica, Kremnic, Pukanec, Nová Baňa, Ľubietová, Banská Belá a Banská Bystrica. Svaz východoslovenských báňských měst tvořila města: Gelnica, Smolník, Spišská Nová Ves, Rožňava, Plešivec, Štítník, Telkibanya, Rudabanya, Švedlár, Mníšek nad Hnilcom, Stará Voda, Slovinky, Krompachy, Žakanovce, Jaklovce, Folmár, Kojšov, Prakovec a Helcmanovce. Vznik Svazu středoslovenských báňských měst umožnilo několik závažných okolností. Všechna tato města měla skoro stejné povinnosti těžit drahé kovy. Značný zisk panovníků z těchto měst byl hlavním důvodem, proč tato města podporovali. Uherští panovníci uznávali Svazy báňských měst od začátku 15. století a privilegia i výsady udělovali báňským městům prostřednictvím Svazů. Nejzávaznější skutečnosti bylo jednotné městské a horní právo těchto měst, jehož kolébkou byla Banská Štiavnica, a které platilo ve všech středoslovenských báňských městech až do konce 15. století. Teprve v roce 1492 bylo v Kremnici sepsáno nové horní právo, doplněné v roce 1504 a ukončené v roce 1512. Toto kremnické právo vycházelo ze znění horního práva štiavnického.

Shromáždění zástupců báňských měst bylo panovníkem uznáváno za soudní tribunál druhého stupně.

Také horní řád vydaný předběžně Ferdinandem I. v roce 1550 a pak definitivně Maxmiliánem II. v roce 1571 byl sestavený zvláště pro středoslovenská báňská města a teprve později byla jeho platnost rozšířena pro celé Uhersko. Středoslovenská báňská města po celá staletí představovala právně samostatný celek, který byl dokonce vyjmut i ze správy centrálních uherských orgánů, což dokazuje i městy používaný název „libera res publica“. Svaz středoslovenských báňských měst velmi důrazně zasáhl při sestavování maxmiliánova horního řádu. Snahou panovníka bylo získání vlivu na báňská města a zmocnění se všech zdrojů panovnických příjmů. Města nesouhlasila se značným množstvím nařízení nového horního řádu a ohradila se i proti cizímu původu tohoto řádu, který byl vlastně kompilátem několika různých řádů, a který nemá ani nejmenší vztah ke slovenskému hornictví a jeho tradicím. Takto uspořádaný se stal nesrozumitelným a proto nepoužitelným. Uherský sněm, kterému byl nový horní řád předložen ke schválení, byl vrácen s poukázáním uherských stavů, že přijmutí nového horního řádu je záležitostí báňských měst a jejich rozhodnutí. Nový horní řád byl vyhlášen až v roce 1571 po úpravách podle připomínek zástupců Svazu. Teprve v roce 1793 bylo v Rakouské monarchii uhlí definitivně prohlášeno za vyhrazený nerost, avšak v Uherských zemích zůstalo uhlí i nadále nerostem nevyhrazeným. Pozemková vrchnost, do jejíž pravomoci dříve uhelná ložiska patřila, většinou neměla zájem, aby se na jejich pozemcích usadili báňští podnikatelé.

Prohlášení uhlí za vyhrazený nerost usnadnilo i měšťanským podnikatelům účast na báňské činnosti. Měšťanští težaři vystupovali dlouho jako malopodnikatelé, neboť neměli zpravidla dostatek investičního a provozního kapitálu a nemohli tedy soutěžit s pozemkovou šlechtou, která se v některých uhelných revírech usadila a vytvořila později silná těžařstva. Přihlédneme-li k vývoji podnikání v uhelných revírech, pozorujeme, že těžbu uhlí zahajovali v té době ještě poddanští sedláci, drobní řemeslníci a na poněkud vyšší úrovni bylo podnikání měšťanů a pozemkové vrchnosti. V jejich patách šel průmyslový kapitál a od dvacátých let 19. století začal do uhelného hornictví pronikat bankovní kapitál zpočátku prostřednictvím železničních společností a později i přímo. Volná soutěž však vedla k tomu, že malý kapitál byl pohlcován velkým, což umožňovalo koncentraci uhelné těžby do několika málo velkých těžařstev. Moderní průmysl se začal brzy zajímat i o nerudné suroviny.

Nejdříve to byl kaolin, neboť výroba porcelánu se začala rozvíjet již koncem 17. století. Později se projevil i zájem o různé druhy jílů a lupků, koncem 18. století se zvyšovaly požadavky na těžbu vápenců a od konce 19. století se stal magnezit velmi požadovanou surovinou. Dvacáté století přineslo další průmyslovou a technickou expanzi, nemyslitelnou bez energetického zabezpečení výroby.

Nastal prudký rozvoj těžby

ropy,

zemního plynu

a posléze i radioaktivních surovin.

Ne vždy se staly tyto nerostné suroviny pouze potřebou pro usnadnění civilizačního vývoje lidstva, ale také příčinou i důsledkem násilí a utrpení.

Konečně, který z vynálezů, určených k usnadnění života na této planetě se nestal v rukou moci chtivých také nositelem zkázy? Závěrem je nutno ještě se zmínit o skutečnosti, že žádný z oborů lidské činnosti neposkytnul tolik námětů a inspirace ke tvorbě uměleckých děl, jako hornictví a hutnictví.

Řada obrazu, plastik, uměleckých fotografií a odborných i vzdělávacích filmů nemají obdoby v umělecké tvorbě ani co do množství, ani co do uměleckých tvůrčích směrů. Toto ztvárnění hornictví a hutnictví je zastoupeno pracemi tvůrců již od 13. století až po současnou dobu a samo o sobě by si zasluhovalo hlubšího zájmu nejen báňských odborníků, ale také znalců umění a jeho historiků. Převážná většina těchto uměleckých prací je nejen svědectvím vyspělosti báňské techniky v době, kdy umělecké dílo vzniklo, ale také svědectvím stavu pracovního prostředí, etnografického charakteru doby i kraje a v neposlední řadě i zobrazením určitého fyzického i duševního vypětí v průběhu pracovní činnosti. Není pochyby o tom, že tato díla jsou často jedinými důkazy řešení technických i technologických problémů, se kterými se jak hornictví, tak i hutnictví během svého vývoje setkávaly.

Významné oblasti těžby nerostných surovin za feudalismu (Slovensko)

Na Slovensku – dvě velké rudonosné oblasti:

Slovenské Rudohoří s ložisky ocelku (siderit), provázeného sirnými měděnými rudami Oblast mladších vyvřelin – k nimž patří jednak rudonosný obvod kremnický s ložisky zlatonosného a pyritického křemene,

jednak štiavnický s ložisky obecných sirných rud, provázených ušlechtilými rudami stříbrnými. Rozmach dolování na Slovensku spadá jako v českých zemích do 13. století. Během 13. a 14. stol. – založeno 7 dolnouherských báňských měst:

Kremnica, Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Nová Baňa, Pukanec, Lubietová a Brezno – z jejich počtu časem vypadlo Brezno, jehož místo zaujala Banská Belá. Hlavou těchto měst byla až do 16. stol. Kremnica, která se stala také sídlem jedné ze dvou slovenských báňských komor a sídlem komory mincovní. Hlavou dolnouherských báňských měst byla Kremnica, hlavou hornouherských báňských měst se stal Smolník. Ve Smolníku bylo sídlo druhé báňské komory slovenské, které podléhaly stolice abovská, spišská, turňanská, gemerská, šarišská, zemplinská a užocká. K hornouherským báňským městům patřila dále Gelnica, Spišská Nová Ves (na poč. 14. stol. středisko pro okolní měděné doly), Rožňava, Plešivec, Štítník a Dobšiná. Hornouherská báňská města ve Spiši a Gemeru ležela v oblasti železných rud, provázených sirnými sloučeninami, převážně měděnými, někdy i s jistým obsahem stříbra. A právě sirným rudám a ložiskům železných rud věnovalo feudální hornictví v prvé řadě pozornost  v období vrcholného feudalismu – zakládané doly zejména na měď a stříbro. Měď důležité vývozní slovenské zboží (ve14.stol.vývoz mědi do Vratislavi a Krakova–odtud dále do světa), hlavní důlní díla na Banskobystricku (Špania dolina, Staré Hory, okolí Lubietové), v 1. pol. 16. stol. vrcholná doba slovenské mědi vyvážela se i do jižního Německa, Vídně a Itálie, neboť obsahovala stříbro, které bylo vytaveno teprve v zahraničních fuggerovských hutích. Zisky Fuggerů a Thurzů byly značné. Zatím co bystrické měděné doly se udržely v chodu, ovšem v menším měřítku než za fuggerů i v 2. pol. 16. stol., nastal ve spišských dolech rychlý úpadek. Gelnica a Smolník patřily od r. 1527 Thurzům, od r. 1638 Czákyům. Koncem 17. stol. se začala podílet na báňském podnikání ve Spiši i státní správa a doly se pozvolna dostávaly do lepšího stavu. Těžba měděných rud ve Spiši se udržela až do 60. let 19. stol., kdy ji ochromilo spekulativní snížení světové ceny r. 1869. Zatím co ve Spiši byla železná ruda vždy druhořadou surovinou, byla na prvním místě v Gemeru, kde železné rudy byly chudé.