Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

DŮLNÍ KATASTROFA V COURRIÉRES

 

(10. března 1906)

Evžen OHNHEISER

Sallaumines je hornické město uprostřed velikého kamenouhelného revíru v departementu Pas de Calais v severní Francii. Compagnie des mines de Courriéres je kromě šachty č. 3, kde se udála katastrofa, majitelkou dalších 22 velkodolů. Dne 10. března 1906 roznesla se rychlostí blesku po celé severní Francii a pak po celém světě smutná zpráva o veliké důlní katastrofě v Sallaumines, na šachtě č. 3-4, patřící Compagnii des mines de Courriéres. Za oběť padlo téměř celé osazenstvo dolu v počtu 1.200 horníků.Obrazek

Příčinou katastrofy byla exploze uhelného prachu. Příčiny výbuchu v dolech jsou různé. Často to bývá lehkomyslnost horníků, kteří manipulují s otevřeným světlem v místech, kde směs třaskavých plynů nebo uhelného prachu může býti přiznivá pro explozi, špatná bezpečnostní lampa, dále střelné práce, posléze důlní ohně nebo elektrické jiskry a vůbec tepelné účinky elektrického proudu, který jest v jámě rozveden. Plyny, které zůstaly po výbuchu, jsou nedýchatelné (záduchy), jsou promíseny kouřem, prachem a jsou velmi jedovaté. Při hromadných neštěstích jest větší počet oběti zadušení a otravou než přímým účinkem plamenů nebo úrazem. Proto jsou ustanovena na dolech záchranná mužstva, jejichž členové, vyzbrojeni dýchacími přístroji, vnikají po výbuchu do důlních prostorů, aby vynesli poraněné nebo omámené horníky z nebezpečných míst do čerstvého větracího proudu, nebo aby provedli nutné zabezpečovací práce a tím zabránili možnému dalšímu šíření výbuchu. Co bylo prvotní příčinou výbuchu třaskavých plynů a následně uhelného prachu v šachtě č. 3 v Courriéres nebylo nikdy uspokojivě objasněno.

Horníci fasují lampy

Obrazek

před sfáráním do šachty č. 3 v Courriéres Zhoubné účinky důlní exploze v Courriéres byly též takové. Záchranná mužstva nemohla naprosto vniknouti v dohledné době do důlních prostorů, pročež musilo padnouti za oběť celé osazenstvo dolu. Smutná novina o tomto velikém neštěstí vyvolala ohromnou paniku, zvláště mezi rodinnými příslušníky nešťastných horníků, a záhy po rozšíření se smutné zprávy dostavily se veliké zástupy lidí z celého okolí před bránu a na nádvoří neštěstím postiženého dolu. Správa dolu, která ještě sama neznala pravého rozsahu neštěstí, uklidňovala naříkající davy tím, že brzo vyfárají všichni horníci.

Avšak míjely hodiny a dny a veškeré pokusy o záchranu v dole uzavřených 1.200 horníků byly stále marné. Ženy a děti plakaly a modlily se po celé dny a noci v blízkosti dolu, kde čekaly na návrat svých mužů, otců a bratří.

Uplynul týden, po něm druhý a nebylo dosud možno proniknouti do důlních prostor. Bylo nyní jasné, že žádný z nešťastných horníků již nemůže býti naživu. A přece, když již všech 1.200 horníků bylo prohlášeno mrtvými a v kostelích byly čteny za ně smuteční bohoslužby, bloudilo ještě v labyrintu důlních chodeb 12 na smrt vysílených horníků, kteří se dosud bránili všemožně před smrtí, a kteří po 20 dnech pobytu pod zemí byli zachráněni a vráceni opět dennímu světlu.

Toto veliké neštěstí, které skutečně bylo ojedinělé, stále přežívá ve vyprávění starých horníků a bude stále připomínáno v dějinách francouzského hornictví.

Zde je výpověď jednoho z 12 zachráněných horníků

: Osudného dne pracoval jsem se svým pomocníkem v uhelné sloji "Adelaide". V místech, kde se nakládá uhlí do důlních vozíků, kladli jsme železné plotny, aby se tak lépe dalo uhlí nakládati. Exploze nás překvapila při plné práci v hloubce 350 metrů pod zemí. Z dálky bylo slyšet ohromující rachot, světla nám pohasla a půda se nám chvěla pod nohama. Dosud nevysvětlitelnou náhodou nás zůstalo ve sloji Adelaide 11 horníků naživu. Radili jsme se mezi sebou, co bude nutno podniknouti k naší záchraně, a usnesli jsme se, že se dáme směrem k "beurtia" (šachtice). Šachticí jsme vylezli na "bowett" (překop), který spojuje sloj Adelaide se slojí Josephina. S velikou námahou jsme se dostali kupředu, poněvadž chodba tato byla v mnohých místech následkem účinku exploze neschůdnou a naplněna dosti značným množstvím otravných plynů. Statečně jsme však kráčeli kupředu, překonávajíce mnoho menších překážek, až jsme dorazili na jedno místo v hlavní chodbě, kde strop byl prolomený a celý profil chodby zavalený. Stáli jsme před velikou překážkou. Nevěděli jsme, zdali se nám podaří zával poněkud odkliditi, abychom přešli, anebo jestli zde neumřeme hlady. Chodba byla v délce asi 30-40 metrů zavalena. Naše ruce při práci přicházely stále do styku s mrtvolami nešťastných kamarádů, kteří zde při útěku byli zasaženi padajícími kameny ze stropu. Bylo to strašné, ale zde pro nás platilo buď žíti nebo zemříti. Konečně po velikých útrapách jsme se dostali ze závalu a chodba byla zase poněkud schůdnější, avšak se svými silami jsme byli u konce. Zmocnila se nás veliká slabost. Byli jsme nucení najíti si poněkud chráněnější místo, kde bychom si aspoň mohli odpočinouti. Tam jsme poléhali po zemi a přemoženi slabotou jsme usnuli. Jak dlouho jsme tak spali nevíme, avšak tento odpočinek nám vrátil poněkud síly dali jsme se na další cestu.

Najednou jsme zaslechli dunění koňských kopyt a záhy nato radostné řehtání. Byl to důlní kůň, který nějakou šťastnou náhodou zůstal naživu. Nyní slyšel lidské hlasy a radostně se k nám blížil. Ubohé zvíře, myslíme si, je též jako my odsouzeno na smrt.Obrazek

Měli jsme však ohromný hlad a tu jsme se usnesli, že ubohého koně zabijeme a o maso se rozdělíme. Dva kamarádi se nabídli, že koně zabijí. Ozbrojeni důlním náčiním ve tvaru krumpáče jali se chudáka tlouci do hlavy tak dlouho, až dodělal. Kapesními noži jsme rozkrájeli jeho maso a mezi sebou rozdělili. Syrové maso bylo pro nás pravou lahůdkou a zároveň spásou. I ženy pomáhají při záchraně svých mužů Nasytili jsme poněkud své hladové žaludky, zbytek masa jsme si dali do svých chlebníků a posíleni dáváme se opět na další cestu. Šli jsme dosti dlouho, když najednou někdo odpovídal na naše klepání po rourovém vedení. Zmocnila se nás veliká radost, neboť jsme myslili, že proti nám jde záchranné mužstvo. Nebylo to bohužel ono, nýbrž 2 horníci, kteří jako my nezahynuli a bloudili po důlních chodbách, krajně vysíleni. Dali jsme jim něco z našich zásob koňského masa a společně jsme pak pokračovali v další cestě. Bylo nás tedy již 13. Ztratil se nám pojednou jeden kamarád. Hledali jsme ho. Nebyl to lehký úkol.

Kolem nás leželo plno mrtvol. Konečně jsme ho našli, jak ležel mezi mrtvolami na zemi s pěnou u úst. Chtěli jsme ho zachránit a naléváme mu do úst jediný nápoj, který máme k dispozici - vlastní moc - leč naše pokusy se již nepodařily, chudák dotrpěl. Když jsme tak opět delší dobu bloudili, přišli jsme na bowette č. 28, kde vzduch byl trochu čerstvější a kde jsme naštěstí nalezli trochu vody. Dorazili jsme pak těsně před náraziště jámy, avšak pro veliké závaly jsme se k šachtě nedostali. Obchůzkou se nám podařilo přejíti na jiný překop a odtud k nárazišti. Zde se nám naskytl příšerný obraz zkázy. Viděli jsme celou haldu pokřivených přelomených rour, příčníků, průvodních latí apod., pocházejících ze šachetní výstroje a v těchto troskách spoustu mrtvol našich kamarádů. Signální zařízení nefungovalo a marně jsme po několik hodin volali o pomoc, nikdo nás neslyšel. Obrátili jsme tedy své kroky směrem k druhé šachtě, zvané Billy Montigny, k níž bylo podzemní spojení. Přišli jsme do velmi nízké chodby, kde jsme byli nuceni lézti asi 400 metrů, což bylo pro nás, vysílené, nadlidským výkonem. Konečně jsme dorazili na konec této chodby a jak již častěji po namáhavé práci, tak opět teď jsme usnuli. Časovou orientaci jsme již dávno ztratili. Pro velký hlad, který jsme po spánku opět pociťovali, byli jsme nuceni rozbaliti chlebníky a sáhnouti k zásobám koňského masa. Přesto, že maso již silně zapáchalo, jedli jsme s velikou chutí. Pak jsme se pustili naslepo do jedné chodby a tak pořád dál. Urazili jsme tak ještě 700-800 metrů, když se náhle objevily před námi železné větrací dveře. Když byly s velikou námahou otevřeny, zaslepilo silné elektrické světlo na okamžik naše oči. Byli jsme již v samém nárazišti sousední šachty.

Tentokráte jsme jistě zachráněni. V tu chvíli byl v nárazišti sám hlídač stáje, který se dal na útěk, neboť se nás velice lekl.

Teprve, když jsme několikráte za ním zavolali, zůstal státi a pak se stále ještě nedůvěřivě k nám přibližoval. Nyní jsme se teprve dozvěděli, že jsme strávili 20 dní a nocí pod zemí. Brzo nato nám byla připravena těžní klec, která nás opět vytáhla denní světlo.

Dvanáct zachráněných horníků

Zpráva, že 12 horníků ještě živých bylo vytaženo z dolu, rozšířila se velmi rychle po celém okolí a tisícihlavé zástupy lidí radostně blahopřály statečným horníkům před šachetní budouvou. Nemusíme zde vypravovati, jak veliká byla radost žen a dětí zachráněných horníků.

Věda hornická pracuje neustále na zvýšení bezpečnosti a omezení výbuchů v uhelných dolech.

Docílila sice v tomto směru dosti pozoruhodných výsledků, přesto však stále ještě dochází k velikým důlním neštěstím a bude ještě dlouho trvati, než nebezpečí výbuchů v dolech bude odstraněno. Jsou zde sotva překonatelné překážky...

 
 

Portrét