Jdi na obsah Jdi na menu
 


NEBEZPEČÍ Z HLUBIN

Pavel ČÍRTEK

Představte si, že stojíte v kuchyni u sporáku a najednou se vám pod nohama zachvěje zem, něco zlověstně zašustí a na linoleu se vám udělá podivný fald. Co si v tu chvíli pomyslela majitelka domku v Podbořanech, kde se to předloni stalo, není známo. Faktem ovšem je, že když nadzvedla lino, hleděla pojednou do prázdna. Lépe řečeno do temné hlubiny, která by ji pohltila jako velryba Jonáše. Přivolaní odborníci konstatovali, že pod domkem se propadlo staré důlní dílo, o kterém nikdo neměl ani tušení. Vědělo se samozřejmě, že podbořanské podzemí je šachtami po dolování pískovců doslova prošpikované.Obrazek Jejich mapa ovšem neexistuje. Naši předkové si s tím nelámali hlavu. A dělat ji nyní by znamenalo dobrodružný výkon s rizikem srovnatelným, jak mi řekl jistý odborník, se strkáním hlavy do tlamy krokodýla, kterému zapálili pod ocasem granát. Podobná příhoda se může u nás stát prakticky kdykoliv. Na území České republiky existuje zhruba deset tisíc vertikálních důlních děl, která směřují k povrchu.

JIŽ STAŘÍ KELTOVÉ

Podle odborníků z pražské Geotechniky jsou Čechy, Morava a Slezsko nejčervotočivějším územím na světě. Naše republika je doslova jako ementál. Příbramsko, Jáchymovsko, Cínovec, Krupka, Horní Slavkov, Plzeňsko, Kladensko, Kutná Hora, Bohutínsko, Zlaté Hory, Jihlavsko, Tachov, Rožínka, oblast Hamru na jezeře, Rosice, Oslavany a samozřejmě Ostrava a Karviná, to jsou jen některé z oblastí, kde dříve či později k propadání země docházelo, dochází a v budoucnosti určitě číhá ještě nepočítaně dalších překvapení. Několik příkladů. Před několika týdny se málem propadl nákladní vůz na poli u Příbrami. Již několik měsíců je uzavřena část školky v Horním Slavkově, pod níž je nedostatečně zlikvidovaná šachta. V roce 1996 se otevřela země v místě, kde rychlostní komunikaci v Jirkově dělí zelený pás. V nejbližší době budou sanovány hrozící propady silnice v příbramských Březových Horách, která se v roce 1986 propadla. V roce 1998 se propadla těžní jáma dolu Doubrava v Karviné. Ve Vítkově se otevřela země těsně vedle administrativní budovy šachty. Podobně ve Slavkově a dala by se uvést řada dalších příkladů. Ing. Růžička z pražské Geotechniky tvrdí, že podobná koncentrace důlních děl nemá na celém světě obdoby. Důvody jsou následující. Na území českých zemí se první kutání provozovalo již za keltského osídlení. Tehdy samozřejmě pouze v mělkých jamkách na zlatonosných náplavech. V těch, kupříkladu v Lázu na Příbramsku, můžete dodnes najít zlatinky. Opravdová důlní činnost nastala na přelomu dvanáctého a třináctého století, kdy kovkopové dobývali především ložiska stříbra. Po těchto prvních havířích už zůstaly jenom tzv. pinky, odvalky kolem dávno zasypaných šachtiček, které sahaly maximálně do hloubky, kterou ještě tehdejší havíři považovali za bezpečnou a z hlediska vynaložené námahy efektivní. Opravdový rozmach hlubinného těžení kovových rud nastal v následujících staletích. Pokud jde o nebezpečí, která znamenají pro dnešek, pak počáteční technologie ručního odtesávání horniny nám zanechala díla, která z hlediska stability patří k těm pevnějším. Jakmile nastoupil střelný prach, hornina dostávala mohutné údery, které narušily i neodtěžený masiv. Riziko jejich propadání je rozhodně větší, a co teprve u důlních děl ražených dynamitem a dalšími moderními trhavinami užívanými k ražbě později až do našich časů

. POVÁLEČNÝ BOOM

K tomu, že profáranost naší republiky je jednou z největších na světě, přispěla pak poválečná léta. Zatímco v západní Evropě docházelo k neustálému útlumu těžby, protože import surovin byl levnější než dobýváni doma, u nás tomu bylo naopak. Strategie surovinové soběstačnosti učinila z hornictví preferovaný obor. Přibývaly desítky kilometrů důlních děl a především těžba uranu dala vzniknout dalším lokalitám, kde dnes hrozí nová a nová propadání. Všeobecně se má za to, že největší nebezpečí poklesů povrchu nad důlními díly je v oblastech dobývání uhlí. Není to pravda. Technologie uhelné těžby samozřejmě způsobuje poklesy povrchu na velkých plochách. Ty však probíhají zvolna a dají se svým způsobem dokonce řídit a regulovat tak, aby na povrchu vznikaly minimální škody. Náhlé propady jsou v uhelných pánvích spíše výjimkou a zpravidla nastávají selháním lidského faktoru nebo fatálními vlivy geologického složení nadloží, kde ne vždy lze přesně odhadnout vliv podzemních vod, tekoucích písků a podobně. Což byl patrně i případ nedávného zhroucení těžní jámy na dole Doubrava v Karviné. "Seděl jsem zrovna na záchodě ráno před šichtou, když se to pode mnou zachvělo, a já myslel, že je zemětřesení," vyprávěl mi o tom obyvatel jednoho z domků v bezprostřední blízkosti šachty. V tomto případě, ačkoliv první dojmy ze vzniklého kráteru byly strašlivé, nevznikly, vyjma na samotném důlním díle, žádné další škody a nedošlo ani k ohrožení lidských životů. Dnes je jáma zasypaná a nijak neohrožuje okolí. Koneckonců v ostravsko-karvinské pánvi patří poklesy půdy téměř k folklóru a místa, kde si země sedla o desítky metrů, aniž by došlo ke katastrofě, určují dnes do jisté míry ráz krajiny. Tato propadání totiž probíhají většinou velmi zvolna a rozhodně nebývají neočekávaná. Mnohem rizikovější a nebezpečnější jsou oblasti, kde se dobývaly rudy, protože dochází-li tady k propadům, děje se tak často zákeřně, neočekávaně a rychle.

ĎÁBELSKÁ PROPAST

V roce 1962, jak příznačné, právě prvního dubna, tedy na apríla, časně nad ránem zmizela v hlubině vězeňská jídelna, kuchyně, společenská místnost a sklad potravin na uranovém dole Bytíz. Jeho těžní věž můžete dodnes vidět, jedete-li z Prahy na Strakonice kolem známého motelu Halda u Příbrami.

V hlubině zmizeli i dva kuchaři, kteří připravovali snídani. Dlaždičky, patrně z koupelen, se našly až na pátém patře dolu několik set metrů pod povrchem. Byl to šok. Až do té doby totiž i přední světoví odborníci žili v domnění, že rudné doly ražené ve skalních masivech jsou více méně podobny přírodním jeskyním, u nichž je propadání zcela výjimečným jevem. Šalebnost této teorie spočívala v tom, že například krasové jeskyně si svá propadání také zažily, ale v časovém horizontu miliónů let a navíc voda, která jim dala vzniknout, pochopitelně procházela masivem v místech, kde byl relativně nejméně odolný. Statiku jeskyní tak zajišťovaly pevnější části masivu, lépe odolávající erozi. Nikdo ovšem nebral v úvahu, že to, co vytvoří příroda na základě přírodních zákonů, není totožné s tím, co vytvoří člověk na základě požadavku maximální exploatace ložiska. Tam, kde příroda ponechává pilíř, který odolá vodě, člověk právě tento stabilizující prvek odstraní, protože přes něj vede nejkratší cesta k rudě. Příroda těží tam, kde je to možné, havíř tam, kde je to výhodné. Druhým faktorem, který měl vliv na podcenění možnosti propadů v rudných dolech, byl fakt, že s chováním i zdánlivě nejpevnějších hornin ve skalních masivech narušených hornickou činností nebyly žádné zkušenosti. Vycházelo se z toho, že vzhledem k pevnosti horniny nebyla nutná výdřeva, nic se nemuselo podpírat, protože monolitní skála držela po dlouhá desetiletí, prakticky po celou dobu dobývání. Vznik stále mohutnějších umělých podzemních prostor pak umožňovaly stále se vyvíjející dokonalejší technologie dobývání. Přitom nějaké modely procesů, které se odehrávaly v hornině, nebyly k dispozici. Katastrofa na Bytízu tak přinutila odborníky, aby přehodnotili své teorie o tom, že nebezpečí propadů v rudných dílech je marginální. Popravdě řečeno, bytízský propad byl následkem hrubého podcenění nebezpečí, které s sebou dobývání uranu neslo

. CO SE VLASTNÉ STALO?

Těžba uranu se uskutečňovala ve dvou etapách. Postupovala od povrchu do stále větší hloubky. Ve vyražených prostorách pater zůstávaly pouze zakládky, to jest hlušina, která se nevyvezla a nechala na místě. Vyšší patra se opouštěla tak, jak klesal podíl rudy v hornině. V určité hloubce ovšem ubylo rudy v ložisku do té míry, že se ukázalo efektivnějším vrátit se zpět do horních pater, kde byl podíl uranu relativně malý, ale pořád bohatší než dole. "Fedrování" do vyšších pater se dělalo odspoda. Podél existujících, z části zasypaných chodeb se vyrazily paralelně nové, z nichž se bagrovalo vzhůru k povrchu. Je to, jako byste rozmontovávali stropy vysokopodlažního domu až po střechu. Tak vznikaly obrovské podzemní dutiny. Ing. Růžička na to vzpomíná: "Tam vznikl podzemní sál 500 x 400 metrů krát 2-12 metrů. Ukrutná ďoura. Ten tábor byl ovšem stranou. Pod ním se dobývalo až ve větší hloubce, což se považovalo za bezpečné. Navíc nad tou dutinou bylo stošedesát metrů tvrdé horniny. To se pokládalo za naprosto stabilní nadloží. Když tam po tom maléru přijel ruský expert, držel se za hlavu a že "eto něvazmožno". Pak mi říkal, že oni v Rusku povolili stavět město v oblasti, kde se v hloubkách pod sto padesáti metry těžilo. Tak jsem mu řekl, že budou mít průser. Prostě tomu, co se stalo, nechtěl nikdo uvěřit. To samý Němci, prostě na této zemi nebylo odborníka, který by něco takového čekal. Oni té skále věřili. Jenže si neuvědomili, že ruda je uložená v trhlině v zemské kůře. Ta trhlina je široká až několik metrů a v té se sice vyskytuje skalní masiv, ale je drcený, rozbitý. Něco jako zpevněný písek. V okolí je sice homogenní skála, ale ta vlastní zóna je špatná. Pevnost systému je taková, jak je nejpevnější nejslabší článek. Jenže zavážet důlní díla na rudách, to tehdy nikde ve světě nebylo zvykem. Koneckonců, v Rakousku to nedávno taky prohučelo a nikomu asi nebudou trhat hlavu, protože ještě dnes se rudné masivy zpravidla považují za stabilní." Nicméně po Bytízu se mnohé přehodnotilo a dneska se u nás zasypávají i díla, která by se před pár lety nechala nezasypaná. Mimochodem od té doby se na žíle BT-4, to je ten Bytíz, stalo dalších šest poměrně velkých propadů.

NEBEZPEČNÉ ŠPUNTY

Mezi důlní díla, která permanentně hrozí katastrofou, jsou i zdánlivě bezpečně sanované vertikální šachty opuštěných dolů. Až donedávna se často zabezpečovaly tak, že v místě, kde procházely pevnou horninou, se vybetonovala zátka, pod níž zůstala i několik set metrů hluboká dutina. Na tu se nasypala hlušina až k povrchu, který se opět zabetonoval. To bylo považováno za bezpečnou likvidaci šachty. ObrazekJenomže ouha. Ukázalo se, že tento špunt není zdaleka tak bezpečný, jak se předpokládalo. Eroze betonu napadaného kontaminovanou vodou, která může obsahovat kyseliny či jiné příměsi, které udělají z betonu tvaroh, probíhá mnohem rychleji, než se dalo očekávat. Stejně tak hornina v okolí "špuntu" pracuje a tak, jak se postupně narušuje pevnost celé zátky, narůstá nebezpečí propadu. Jestliže pak špunt povolí, do dutiny pod ním se rázem sesype obrovské množství horniny, které může vytvořit na povrchu kráter o poloměru desítek až stovek metrů. Nebo může dojít k situaci, kdy sice špunt vydrží, ale horniny pod ním povolí a masy materiálu k ní putují od povrchu až z míst značně vzdálených původnímu ústí šachty. To může být záležitost týdnů, dnů, ale i hodin či několika sekund. V současné době už odborníci doporučují zasypat důsledně celé důlní dílo, ovšem mnohé šachty sanované "zátkou" stále představují potenciální nebezpečí propadu.

STARÁ DÍLA

Pokud jde ovšem o nebezpečí, že si postavíte dům, který vám zmizí v hlubinách, tak nová, to jest poválečná důlní díla, až takovým problémem nejsou. U nich totiž existuje naprosto přesné zmapování podzemí. Tyto mapy byly po ukončení dobývky předány orgánům místní správy. Teoreticky by se tedy nemělo stát, že by lidé nevěděli, že mají pod sebou časovanou minu. Úskalí ovšem spočívá v tom, že mapy opuštěných uranových dobývek byly pochopitelně tajné. Tak se stávalo, že úředníci v obavě, že by měli malér, ukryli mapy důlních děl hluboko do trezorů, natož aby je zveřejňovali. Kolik stavebních parcel pak bylo zakoupeno, aniž by budoucí stavebník tušil, co se skrývá pod zemí, to už dnes nikdo nespočítá. I když pokud by byl dotaz ohledně bezpečnosti podloží vznesen, s největší pravděpodobností by se skutečný stav dal zjistit. Kde ovšem není podezření, není ani důvod k pátrání po eventuálních nebezpečích. Ještě horší situace může nastat, máte-li to neštěstí, že je pod vámi staré důlní dílo, které v žádných mapách neexistuje. V naší zemi jsou tisíce míst, kde o existenci šachet nikdo neví a přijde se na ně až v okamžiku, kdy se propadnou. Dokonce i když při nových ražbách narazili horníci na staré důlní dilo, zpravidla zakreslili jen tu část, která byla bezprostředně přístupná, a dál se nepouštěli

. "Když vejdete do starého důlního díla, že bezpečnost v háji," vysvětluje ing. Růžička. "Stačí kejchnout a je malér.

Je to nebezpečný sport. Na Jáchymovsku byl případ, kdy do staré jámy se zabetonovaným ústím vnikli amatérští hledači minerálů. Prostě si vedle vyhloubili jamku, udělali mezipatýrko a vnikli dovnitř. Jednoho to rozmačkalo. Nejde jen o nebezpečí, že to spadne. Problém je s větráním. Nebo tam může být pekelná koncentrace radonu. Nadýchat se znamená riskovat život. Navíc zmáhání starých důlních děl je strašně drahá záležitost, a pokud by se mělo absolutně vyloučit riziko tím, že tu oblast nad zemí uzavřete, tak třeba v oblasti Příbrami by to znamenalo oplotit málem půlku okresu."

Horní zákon rozlišuje tzv. nová a stará důlní díla. V podstatě jde o to, že u "nových" je známo, kdo je udělal, eventuálně kdo je jeho právním nástupcem, a případný poškozený se může podle zákona domáhat náhrady škody, pokud se prokáže, že ji způsobily zodpovědné organizace. Domáhat se ovšem náhrady škody po kutačích někdy ze sedmnáctého století není dost dobře možné. Zákon stanoví, že za tato důlní díla odpovídá Ministerstvo životního prostředí. To je ovšem může sanovat, až když se na ně přijde, což je zpravidla až poté, kdy se propadnou. O tom, že vám MŽP uhradí škodu vzniklou propadem šachty z rudolfínské doby, lze však s úspěchem pochybovat. Zatímco u "nových" důlních děl se předpokládá, že za normálních okolností sotva dostanete stavební povolení v místě, kde je riziko evidentní, takže náhrady se domůžete, jenom když prokážete, že vám úřady neposkytly pravdivou informaci o situaci v podzemí, ačkoliv jste ji požadovali, u "starých" důlních děl, která vykutal "někdo někdy", tuto možnost nemáte. Každopádně bych tedy doporučoval, jakmile vznikne jen stín podezření, že v okolí vaší parcely bylo někdy dolováno, obrátit se na renomovaného znalce a nechat si provést odborný průzkum. Není to sice levná záležitost, ale pořád levnější než skončit v závalu. Pravdou ovšem je, že domoci se náhrady škody i v případech, kdy se zdá její původce zcela evidentní, může být problém.

PERMONÍCIObrazek

Ing. Růžička tvrdí, že nikdy nikdo nedokáže přesně odhadnout, co se v podzemních prostorách po těžbě může odehrávat. Proto je kategorickým zastáncem důsledného zasypávání opuštěných důlních děl. "I ta nejpevnější skála pracuje. Když jste ve starém díle a když si zhasnete, je to zvláštní stísňující pocit. Žádné ticho. Ve skále to praská, skřípe, slyšíte i rány, dunění. Nedivím se starým havířům, že si vymýšleli ty permoníky. A když v ní uděláte díru, dřív či později se propadne. Některá za milióny let, některá za pár měsíců, některá za pár hodin. A protože naše země je jako ementál, tak to tady bude holt padat častěji."