Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Všeobecné dějiny dobývání uhlí

v Ostravsko-karvinské pánviObrazek

 

 

 

Při archeologickém výzkumu v Ostravě - Přívoze v roce 1942 byl nalezen pazourkový pěstní klín, jehož stáří bylo odhadnuto na 150 000 až 300 000 let. Tento pěstní klín dokazuje přítomnost člověka na tomto území již ve starší době kamenné.

Na kopci Landeku v Ostravě - Petřkovicích archeologové prokázali nejstarší použití uhlí jako paliva již v mladší době kamenné, asi před 30 000 lety. Uhlí bylo dobýváno z výchozů na svazích kopce. Zhruba o 500 let dříve, než bylo v revíru znovuobjeveno uhlí, byly na jeho území doloženy tři významnější obce, a to v roce 1223 Orlová, v roce 1229 osada na dnešním území Slezské Ostravy a v průběhu 13.století i Fryštát, i když první písemné zmínky o Fryštátu a Karviné pocházejí z let 1302 až 1315.

Tyto obce byly postaveny podél starých obchodních cest, solné, železné a jantarové. Zájem o nerostné suroviny na území dnešního Ostravsko-karvinského revíru se projevil již v průběhu 13.století a také ještě v pozdějších dobách, a týkal se solných pramenů v okolí Orlové a Karviné. Někdy kolem poloviny 17.století byl proveden na svou dobu rozsáhlý geologický průzkum na území tehdejšího Těšínska a Frýdecka, který měl ověřit nejen výskyty soli, ale také železných rud. Tyto rudy byly postupně objevovány v blízkém podhůří Beskyd, v oblasti od Třince směrem na jihozápad až za Ostravici a Hamry.

Krajský hejtman přerovského a později i olomouckého kraje, hrabě Václav Kořenský,

byl jedním z prvních, kteří pochopili význam uhlí pro další hospodářský význam země. V roce 1753 požádal o udělení privilegia na 20 let výlučně pro kutání uhlí. Jeho žádost byla ale zamítnuta, protože toto privilegium by znemožňovalo pátrat po uhlí dalším zájemcům. Kořenský ale uhlí našel, i když není známo, kde na Ostravsku to bylo. Je však prokázáno, že zkoušky uhlí, které Kořenský našel, byly provedeny v kovárně Jiřího Himmlera v Brně 24.11.1753 a dopadly dobře. Nálezu však nebylo využito a brzy se na něj zapomnělo. Další, a také nevyužitý, nález uhlí ohlásil 29.10.1757 držitel manského statku Sedlnice u Příbora František Karel Josef z Eichendorfu. Uhlí bylo nalezeno na pozemcích hraběte Františka josefa Wilczka ve Slezské Ostravě. Výsledky zkoušek tohoto uhlí ale nedopadly dobře, protože uhlí bylo odebráno ze zvětralého výchozu sloje.

První zpráva o nálezu uhlí s uvedením místa nálezu, která již byla brána i nadřízenými úřady v úvahu, pochází až z roku 1763. Uhlí objevil a jeho nález oznámil hornímu úřadu v Kutné Hoře klimkovický mlynář Jan Augustin. Uhlí bylo objeveno na výchozech slojí v údolí Burňa, v místech za bývalou koksovnou dolu Trojice ve Slezské Ostravě. Podle zprávy kutnohorského hormistra Jana Antonína Alise, potvrdily zkoušky u opavských kovářů dobrou jakost černého uhlí. Teprve v červnu 1767 byli vysláni horníci na průzkum výskytu uhlí na Ostravsku, Těšínsku a Bialsko-Biasku. Pravdivost údajů, získaných horníky, potvrdil šichtmistr Lutz 14.6.1767. Na jaře příštího roku pokračoval průzkum a Lutz objevil dalších 7 výchozů uhelných slojí. Začal razit dvě štoly a hloubit jednu kutací šachtici. Lutz provedl celkem 11 pokusných kutání a odhadl zásoby uhlí na 15 až 20 let při tehdejším způsobu dobývání.

Objev uhlí ve Slezské Ostravě se dlouhou dobu připisoval slezskoostravskému kováři Janu Keltičkovi, který začal pro svou vlastní potřebu povrchově dobývat uhlí již okolo roku 1776. Úřední oprávnění pro štolové dobývání uhlí obdržel Keltička 28.10.1776. Tento den byl až do roku 1838 slaven na paměť začátku dobývání uhlí ve Slezské Ostravě a při hornických slavnostech dostával každý havíř Wilczekových dolů stříbrný dvacetník. Na začátku 70.let 18.století začal pátrat po uhlí na karvinském panství hrabě Larisch a již v roce 1776 zahájil těžbu na vrchu Čechovice, na jehož východním svahu vycházely na povrch dvě uhelné sloje. V té době se také začalo s těžbou uhlí na Hlučínsku. Baron Grutschreiber, držitel hlučínského panství, dostal 20.2.1782 povolení na zarážku jámy a 20 důlních měr s právem těžit uhlí z objevené sloje Juliána na petřkovickém katastru a současně dostal i povolení k zarážce štoly ve sloji Vilemína. Rozvoji těžby uhlí napomohlo jeho zařazení mezi regální nerosty v roce 1789 a hlavně průmyslová revoluce, která probíhala na začátku 19.století. Hornoslezská pánev zabírá plochu asi 6500 km2 a je budována sedimenty karbonského stáří, které jsou téměř úplně překryty mladšími sedimenty pokryvného útvaru, zejména v její produktivní části.

Samotný ostravsko-karvinský revír zaujímá ve své klasické části rozlohu asi 160 km2. V této uhelné pánvi je zastoupen jak neproduktivní spodní karbon o mocnosti kolem 2000 m, tak i svrchní, produktivní karbon, dosahující v západní části mocnosti Obrazek4000 až 7000 m, ve východní jen kolem 1200 m. Hornoslezská pánev je paralická a autochtonní, takže až po hranici mezi ostravským a karvinským souvrstvím jsou horniny mořského původu. Sedimenty karvinského souvrství jsou ale sladkovodního původu. V podloží pánve je vyvinut devon a místy i krystalinikum. V jižní části pánve byly přes karbon nasunuty sedimenty starších třetihor a druhohor při karpatském vrásnění. Karpatské příkrovy dosahují mocnosti až 2000 m. Převážnou část hornoslezské pánve však většinou překrývají nestmelené sedimenty miocénu, pleistocénu a holocénu s kolísavou mocností do 800 m. Uhlí v ostravsko-karvinském revíru dosahuje různého stupně prouhelnění, vyskytuje se zde jak uhlí energetické, tak i koksovatelné až po uhlí antracitické. Hornoslezská pánev byla postižena jak vrásovou, tak i zlomovou tektonikou a v ostravsko-karvinském revíru se vyskytuje celkem 92 dobyvatelných slojí. Pestré vrstvy tvoří horniny, převážně červeně až hnědočerveně zbarvené. Jejich výskyt je vázán hlavně na pásmo sedlových slojí, ojediněle se vyskytují i ve vrstvách sušských. V místech, kde jsou pestré vrstvy vyvinuty, uhelné sloje buď chybějí, nebo jsou zastoupeny s výrazně zmenšenou mocností a se znehodnocenou uhelnou hmotou, nazvanou “mrtvé” uhlí. Podle stávajících názorů jsou pestré vrstvy tvořeny buď usazeninami vzniklými přeplavením fosilních kaolinicko-laterických zvětralin, nebo to jsou samotné zvětraliny, zachované jako autochtonní, přímo na místě vzniku. Třetí možnost jejich vzniku podporují nálezy tufů, vypálených jílovců a syngenetické efuze v pestrých vrstvách. Je možno předpokládat, že pestré vrstvy vznikly vulkanickou činností a redepozicí zvětralých efuziv a pyroklastik. Další geologickou zvláštností revíru je výskyt tzv. detritu, což je v podstatě zvodnělá a proplyněná svahová drť s pískem na karbonském reliéfu, překrytá pokryvným útvarem. Plocha pokrytá detritem měří kolem 270 km2 a mocnost detritu se pohybuje od 50 do dosud známého maxima 284 m, které bylo zjištěno na tzv. paskovském hřbetu. Suchá směs metanu s oxidem uhličitým tvoří čepice v nejvyšších polohách detritu s tlakem 20 až 30 atm. V minulosti způsobily průvaly detritu do důlních děl obrovské škody, např. zatopení 413 m hluboké jámy Bedřich do úrovně 92 m pod povrchem za 11 hodin, na dole Čs. armády v Karviné bylo při průvalu detritu v 19.sloji zatopeno celé patro a v dole Julius Fučík I v Petřvaldu nastal průval asi 1 milionu m3 metanu do dolu. V jiných uhelných revírech nebyl výskyt detritu zjištěn.

V ostravsko-karvinském revíru se vyskytuje na severních, východních a jižních svazích karbonského hřbetu. V některých dolech revíru vyvěrá řada minerálních pramenů. Jejich původ je vázán buď na detritové polohy, nebo na písčité vložky ve slínovcích. Minerální vody, které se zde vyskytují, jsou dvojího druhu, a to sodno-bikarbonátové s obsahem oxidu uhličitého a s obsahem soli 8 - 10 g/l, nebo sodno-vápenato-chloritové, zvláště na Karvinsku, s obsahem 10 - 70 g soli/l a také s obsahem bromu až 55 mg a obsahem jódu až 35 mg/l. Tyto jodobromové vody, obdobné darkovským lázeňským pramenům, byly jímány na dole František v Horní Suché, kde se odpařovaly a expedovaly jako léčivé soli do koupelí. Výskyt teplé solanky byl znám z důlního vrtu z hloubky -700 m na dole Petr Bezruč. Na dnes již zlikvidovaném dole Šverma v Mariánských Horách byla jímána uhličitanová kyselka a prodávána jako minerální stolní voda. Prameny minerálních vod byly známy i z dalších dolů, např. Hubert (Stachanov) v Hrušově, Anselm (Urx) v Petřkovicích, či František v Přívozu.

Po roce 1989 byly ostravské doly uzavřeny, v provozu zůstala pouze karvinská část revíru

Obrazek

, důl Paskov a Staříč u Frýdku-Místku. Důl Frenštát byl dán do mokré konzervace.

 

DĚJINY DOLOVÁNÍ UHLÍ V LAZECH

První zmínka o někdejší vsi pochází z roku 1302, a to v soupisu desátků. Od roku 1447 patřila k fryštátskému panství a od roku 1572 sdílela stejnou vrchnost jako Orlová. Od roku 1806 byly Lazy městečkem. Dekretem císaře Františka Josefa I. byly Lazy v roce 1912 povýšeny na městys a při této příležitosti získaly i znak. V průběhu 19.století bylo možno pozorovat na území obce zvýšený hornický ruch, zejména podél katastrální hranice s Orlovou. Bylo zde vybudováno několik malých šachtic, které později zanikaly a jejich zásoby přebírala Hlavní jáma, původně zvaná Egon. Byla založena v roce 1835 a těžba v tomto dole byla ukončena v roce 1932. Pro vytěžení zbývajících zásob byla v roce 1890 zaražena Nová jáma. Byla to první jáma v ostravsko-karvinském revíru, která byla ražena v kruhovém profilu. Dnes je označena jako důl Lazy.

DĚJINY DOLOVÁNÍ UHLÍ V ORLOVÉ

V listině vratislavského biskupa Vavřince z roku 1223 je zmínka o seskupení několika domků v oblasti zvané “Sal”. Teprve v roce 1268, kdy byla v Orlové zřízena expozitura benediktinského kláštera z Týnce u Krakova, se v zakládací listině objevuje mezi jinými název osady v dnešní známé podobě. Příčinou kolonizace Orlovska a Karvinska byly nálezy solných pramenů, či spíše vývěry slaných detritických vod. Zprávy o jejich využívání a výtěžnosti byly velmi zkreslené a po neúspěchu s těžbou solanky a výrobou soli se celá tato oblast stala zemědělskou. V roce 1560 byli na příkaz těšínského knížete Bedřicha Kazimíra benediktínští mniši vyhnáni a statky řádu zabaveny. Po smrti knížete přecházela Orlová postupně do držeb několika šlechtických rodů a ani druhý neúspěšný pokus s dobýváním soli se nepodílel na osudu tehdejší vsi. Teprve nález uhlí v okolí Orlové a městě samém a zprávy o výskytu železné rudy napomohly úspěšnému vývoji obce. Kdy se v Orlové začalo hledat uhlí, nelze jednoznačně stanovit. V místní úmrtní kronice je však uvedeno první úmrtí havíře z 15.1.1807, byl jím Josef Procházka. Je tedy pravděpodobné, že nejstarší průzkumné práce při pátrání po uhli lze předpokládat na přelom 18. a 19.století. 30.léta 19.století znamenala pro Orlovou postupný rozvoj důlní činnosti. V roce 1835 vyhloubil Jiří Thomke jámu Stará mašina, která získala svůj název podle prvního parního stroje pro pohon čerpadel v ostravsko-karvinském revíru. Dále pak hloubil jámy Švábka, Mühsam a Jiří. Při hloubení jámy Jiří nastal v roce 1841 katastrofální výbuch důlních plynů a jáma byla zasypána. Někdejším větracím komínem jámy však nadále unikaly důlní plyny do ovzduší, proto nad ním byla postavena jímka s ventilem, nad kterým byly plyny zapáleny. Tento “orlovský věčný oheň” osvětloval část Hlavní třídy až do roku 1942, kdy ho bylo nutné z důvodů válečného zatemnění uhasit. V roce 1836 byly hloubeny další jámy Kristina a Gustav. Jáma Gustav byla vybavena ručním rumpálem pro těžbu. V roce 1843 byla hloubena jáma Gottfried těšínskou Arcibiskupskou komorou. V první polovině 19.století vzniklo v Orlové a jejím okolí několik uhelných těžařstev, po kterých zústalo velké množství mělkých šachtic, které byly postupně zrušeny a zasypány. Tyto malé doly byly vybaveny pouze dřevěnými kolejemi pro usnadnění důlní dopravy a dřevěnými lopatami k nakládání uhlí. Pro větrání dolů sloužily hlavně větrné pece. Byla to vyzděná ohniště, umístěná u dna jámy, jejíž profil byl rozdělen větrnou přepážkou na dvě poloviny, vtažnou a výdušnou. Teplý vzduch, zahřátý nad větrnou pecí, vystupoval výdušným oddělením na povrch, tím způsobil podtlak vzduchu v dole, který byl vyrovnáván nasáváním čerstvého vzduchu z povrchu vtažným oddělením jámy. V roce 1908 byla Orlová povýšena na městečko a o 14 později na město. V roce 1946 byly k městu připojeny obce Lazy a Poruba a v roce 1960 i Horní Lutyně. Další přičleněnou obcí byla v roce 1974 Doubrava. Těžbu na území Orlové převzala Nová jáma, nynější důl Lazy.

DĚJINY DOLOVÁNÍ UHLÍ V KARVINÉ

V širším okolí nynější Karviné se vyskytují nejen mocné uhelné sloje, ale i solné prameny, jejichž výskyt byl znám již před rokem 1268. Těžbu solanky a vyvařování soli prováděli již v období kolonizace mniši řádu benediktinů z kláštera v Týnci u Krakova, případně z jejich expozitury v Orlové, která se později stala střediskem místního solivarnictví. Předpoklady pozdějšího komerčního využití soli se nesplnily a tak zdejší solné prameny zůstaly dlouhou dobu nevyužity. Druhou nerostnou surovinou, která významně ovlivnila celkový vývoj Karvinska, bylo uhlí. S průzkumnými pracemi a pátráním po uhlí začal hrabě Larisch na východním svahu kopce Čechovice, kde roku 1776 zarazil štolu. ObrazekTěžba uhlí nebyla pravidelná a navíc bylo panství pronajato a nájemce nehodlal investovat do pochybného podnikání. Konkurence hlučínského uhlí, stejně jako zprávy o dobývání “černého zlata” na území tehdejší Polské Ostravy, nutila roku 1784 majitele panství k vypovězení nájemní smlouvy a k zahájení těžby uhlí ve vlastní režii. První zmínka o dolování uhlí na Karvinsku je ve zprávě hormistra Lutze z 15.2.1785. Na kopci Čechovice byly zastiženy pod sebou uložené uhelné sloje, otevřené štolami. Při jejich ražbě byli zaměstnáni na každé čelbě dva horníci. Současně s těmito razičskými pracemi pokračoval vrtný průzkum, při kterém byla zjištěna další sloj. Lutzova zpráva, adresovaná Zemskému guberniu v Brně, povzbudila hraběte Larische natolik, že chtěl odkoupit od majitele slezskoostravského panství, hraběte Wilczka, veškerá jeho práva na dolování i s otevřenými důlními díly na pravém břehu Ostravice, na území dnešní Slezské Ostravy. Záměr se nezdařil a novou Larischovou konkurencí se stal těšínský městský administrátor Kühlenz, provozující důlní činnost v oblasti zájmů karvinské vrchnosti. Tento Larischův neúspěch však nebyl poslední, protože pro odbytové potíže byla těžba v Karviné roku 1786 zastavena a teprve po dalších 8 letech opět obnovena. S hloubením mělkých šachtic se na tomto území začalo kolem roku 1800. Nejstarší zmínka o kutacím právu hraběte Larisch-Mönnicha je z 19.2.1806 a dále pak archivní materiály potvrzují, že na základě předložené mutace z roku 1808 byly majiteli panství uděleny důlní propůjčky 31.7.1811. S lokalizací místa prvního nálezu uhlí na Karvinsku jsou určité potíže, protože následky pozdější hornické činnosti způsobily značnou devastaci povrchu. Kromě uvedeného kopce Čechovice, známého také jako Ptáčník, s dědičnou štolou Johannes, jsou známy i zmínky o lokalitě Kamienčok. Porovnáním starých důlních a povrchových map, byla tato oblast s určitou pravděpodobností lokalizována v úseku bývalé Košicko-bohumínské dráhy, mezi kilometry 334,5 až 335,5. Největší soustředění důlních děl bylo v oblasti dnešního dolu Československé armády, v jehož okolí pokračovalo hloubení drobných šachtic směrem ke katastrální hranici s obcí Doubrava. O úspěšnosti dolování vypovídá nejen dosud známý seznam starých důlních děl, jejichž množství je výrazně vyšší, než v katastru dnešní Ostravy, ale i skutečnost, že u “Válečné jámy” bylo postaveno uhelné prádlo včetně odkalovacích nádrží a v roce 1843 byla ve zdejším revíru postavena první koksovací pec. Prvním dolem, který se přiblížil tehdejším moderním požadavkům na uspořádání důlního závodu, byla jáma Gabriela, založená roku 1852 a pojmenovaná po manželce hraběte Zierotina. Pak následovaly jámy Františka, pojmenovaná po matce hraběte Larisch-Mönnicha, jáma č.VI, později pojmenovaná Jindřich, na počest hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha a Hlubina, pojmenovaná podle očekávané hloubky. Tyto tři jámy byly hloubeny v roce 1856. V letech 1857 až 1877 bylo hloubeno dalších 10 jam. Pátrání po uhlí se neomezovalo pouze na uvedené lokality, ale provádělo se prakticky na celém území dnešní Karviné. Baron Jan Bees hodlal konkurovat hraběti Larisch-Mönnichovi a tak se odhodlal zahájit průzkumné práce i na svém panství. V roce 1862 zahájil vrtný průzkum v oblasti mezi Darkovem a stonavským nádražím. Uhelné sloje nebyly zastiženy, ale z vrtu začala tryskat slaná voda. po čase se výron plynů z vrtu uklidnil a voda vyvěrala v pravidelných vlnách. Lidé jí používali v domácnostech k vaření. Druhý vrt byl proveden o 5 let později a skončil se stejným výsledkem, jako jeho předchůdce. Laboratorními zkouškami bylo ověřeno, že se jednalo o solanku s daleko větším obsahem jódu, než má vyhlášený léčivý pramen v rakouských lázních Bad Ischl. Třetí vrt, známý pod názvem “Rájský”, byl odvrtán v roce 1892 a přinesl stejné výsledky. Karvinské hornictví nepředstavovalo pouze podnikavost hrabat Larisch-Mönnichů, ale i moderní pojetí hornictví. Tento záměr začal uskutečňovat hormistr Handwerk se svými společníky, Kulhánkem a Stříbrným, když založili, za finanční účasti hraběte Zierotina, již zmíněný důl Gabriela. Za pouhých 11 let přešla tato jáma do vlastnictví Těšínské komory, v jejímž čele stál arcivévoda Albrecht, člen vládnoucího habsburského rodu. Důlní záležitosti byly svěřeny řediteli Hoheneggerovi, který nechal hloubit vedle staré jámy Gabriely novou jámu. Vznikla tak dobová zvláštnost, dvě stejné těžní věže vedle sebe. Dalším dolem této společnosti se stala jáma Hohenegger, která začala těžit v roce 1883. Oba doly byly roku 1906 prodány Rakouské horní a hutní společnosti, která o rok později začala hloubit jámu Austria, přejmenovanou po roce 1920 na Barboru. Při hlubičských pracech bylo nutno procházet polohami zvodnělých písků. Proto byly za jámovou výstuží ukládány tuny surového špeku, napuštěného karbolem, jako izolace proti možným průtržím vod a písků do hloubení. První uhelná sloj vydala své bohatství již v roce 1908. Po roce 1920 se Rakouská horní a hutní společnost přejmenovala na Báňskou horní a hutní společnost. Po skončení 2.světové války ukončily dekrety prezidenta Beneše soukromé vlastnictví dolů, které byly podle dekretů znárodněny. Závody byly nejen přejmenovány, ale také slučovány ve větší celky. Jámy Jan-Karel, Františka, Hlubina a Jindřich byly převedeny pod společnou správu a nový celek získal název Důl Československé armády. Jáma Hohenegger byla 17.7.1946 přejmenována na Důl 1.máj. Roku 1951 byla k tomuto dolu připojena jáma Barbora. Jáma Gabriela se v letech 1947 až 1950 jmenovala UNNRA a od roku 1950 až ke svému připojení k Dolu 1.máj, nesla název Mír. v letech 1965 až 1969 byl likvidován původní závod Hohenegger. V 90.letech tohoto století v rámci restrukturalizace hornictví, byla navrhována další slučování důlních závodů, např. 1.máj a 9.květen, avšak jejich společný provoz netrval dlouho. V tomto období byly ukončeny povrchové provozy některých dolů, např. Gabriela a v roce 1991 byl vytvořen nový důlní podnik Darkov, do kterého byly začleněny závody Mír-4, Mír-5 a pomocný závod Darkov.

 

 

DŮLNÍ VOZÍK PRO PORANĚNÉ

od vrchního inženýra K. Děkanovského v Polské Ostravě

Obapolná snaha povolaných dozorčích úřadů státních a výkonných správ závodů hornických, úrazům co možná předejíti neb obmeziti a následky těchto zmírniti, vedla ku zařízením ochranným pro doly, jichž účel jest jednak dělníka před úrazem chrániti, jednak při nastalých neštěstích dělnictvu rychlou a vydatnou pomoc poskytnouti. Míním tu především úrazy ojedinělé, kde rychlá a na místě poskytnutá pomoc často před vážnými následky poranění dělníka chrání. Jsou to především účelně zařízené stanice ochranné, ochranná skladiště, užívání antiseptických tak zv. obvazovacích patron, které každý dozorce důlní stále s sebou nosí atd. Aby však i doprava poraněného děla se způsobem stavu jeho přiměřeným, pokud možno bezbolestným a rychlým, zařídil jsem k tomu cíli několik důlních vozíků, jelikož nosítek pro dopravu raněného jamou samou následkem malé šířky její použíti jsem nemohl, ačkoliv tam, kde tomu poměry dovolují, poskytují nosítka zvláště dle vzoru vestfálského sestrojená značných výhod, jmenovitě při dopravě raněného v rubáních pilířových i při stěnování pro sebe větším úklonu. Vozík pro přepravu raněných v důlu

Jak z obrázku vidno, zařízen jest spodek vozíku tímtéž způsobem jako každý jiný důlní vozík a nechá se tudíž ve třídách směrných i na svážných upotřebiti. Vrchní část vozíku pozůstává z dřevěného truhlíku (T) na přední a zadní straně otevřeného, který jest na spodní část vozíku připevněn dobrými ocelovými péry (p). Aby se pak takto na pérách připevněný truhlík nekolíbal jest na čtyrech stranách upevněn ve zvláštním vedení (v). Tím způsobem jest všemu otřesu zabráněno a zároveň bezměrné kolíbání vyloučeno. V truhlíku (T) nachází se vlastní rozkládací lenoška pro poraněného (L), jejíž část tvoří v uzavřeném stavu vozíku jeho příčné stěny. Pod sedadlem zřízena jest zásuvka (O), která rozdělena na 2 části obsahuje v první dvě vlněné pokrývky, v druhé pak obvazadla a sice: 2 balíky vaty, 8 obvazadel mulových, 8 dřevěných destiček a 9 antiseptických obvazů. Části sedadla neb lůžka pro zraněného jsou ve všech částech i po stranách (n) měkce vystlané a therovaným plátnem potažené, aby se daly snadno čistiti a před plísní chráněny zůstaly. Obě části lenošky dají se dle stavu poraněného rozevříti a v rozevřeném stavu na spodu připevněnými železnými podpěradly (z) v každé poloze udržeti. Popsaný vozík pro nemocné nachází se na důle na každém patru v příhodném a chráněném místě.

DŮLNÍ VOZÍK PRO PORANĚNÉ od vrchního inženýra K. Děkanovského v Polské Ostravě Obapolná snaha povolaných dozorčích úřadů státních a výkonných správ závodů hornických, úrazům co možná předejíti neb obmeziti a následky těchto zmírniti, vedla ku zařízením ochranným pro doly, jichž účel jest jednak dělníka před úrazem chrániti, jednak při nastalých neštěstích dělnictvu rychlou a vydatnou pomoc poskytnouti. Míním tu především úrazy ojedinělé, kde rychlá a na místě poskytnutá pomoc často před vážnými následky poranění dělníka chrání. Jsou to především účelně zařízené stanice ochranné, ochranná skladiště, užívání antiseptických tak zv. obvazovacích patron, které každý dozorce důlní stále s sebou nosí atd. Aby však i doprava poraněného děla se způsobem stavu jeho přiměřeným, pokud možno bezbolestným a rychlým, zařídil jsem k tomu cíli několik důlních vozíků, jelikož nosítek pro dopravu raněného jamou samou následkem malé šířky její použíti jsem nemohl, ačkoliv tam, kde tomu poměry dovolují, poskytují nosítka zvláště dle vzoru vestfálského sestrojená značných výhod, jmenovitě při dopravě raněného v rubáních pilířových i při stěnování pro sebe větším úklonu. Vozík pro přepravu raněných v důlu Jak z obrázku vidno, zařízen jest spodek vozíku tímtéž způsobem jako každý jiný důlní vozík a nechá se tudíž ve třídách směrných i na svážných upotřebiti. Vrchní část vozíku pozůstává z dřevěného truhlíku (T) na přední a zadní straně otevřeného, který jest na spodní část vozíku připevněn dobrými ocelovými péry (p). Aby se pak takto na pérách připevněný truhlík nekolíbal jest na čtyrech stranách upevněn ve zvláštním vedení (v). Tím způsobem jest všemu otřesu zabráněno a zároveň bezměrné kolíbání vyloučeno. V truhlíku (T) nachází se vlastní rozkládací lenoška pro poraněného (L), jejíž část tvoří v uzavřeném stavu vozíku jeho příčné stěny. Pod sedadlem zřízena jest zásuvka (O), která rozdělena na 2 části obsahuje v první dvě vlněné pokrývky, v druhé pak obvazadla a sice: 2 balíky vaty, 8 obvazadel mulových, 8 dřevěných destiček a 9 antiseptických obvazů. Části sedadla neb lůžka pro zraněného jsou ve všech částech i po stranách (n) měkce vystlané a therovaným plátnem potažené, aby se daly snadno čistiti a před plísní chráněny zůstaly. Obě části lenošky dají se dle stavu poraněného rozevříti a v rozevřeném stavu na spodu připevněnými železnými podpěradly (z) v každé poloze udržeti. Popsaný vozík pro nemocné nachází se na důle na každém patru v příhodném a chráněném místě. Klíček od schránky pro obvazy má službu konající dozorce, kteréhož povinností jest při nastalém neštěstí ihned o poraněného se postarati, vozík dáti přivézti, za přispění druhých raněného prozatímně obvázati, do připravených vlněných přikrývek zaobaliti, na povrch doprovoditi a lékařskému ošetření odevzdati. Při poraněních těžkých, jako jest poranění páteře, kde by nemocný za příčinou další dopravy do nemocnice neb svého domova při přeložení tuze trpěti musil, dá se vnitřek vozíku, tedy lůžko i s poraněným za pomoci dvou nosidel vyzvednouti. Tím umožněno poraněného z místa neštěstí na dole přiměřeným a pokud možno bezbolestným způsobem až na místo určení dopraviti. Vozíky tyto osvědčily se velmi dobře a těší se značné oblibě; jenom k tomu dobře přihlížeti nutno, aby se obvazadla ve schránce vozíku umístěná častěji měnila, neboť ve vlhkém vzduchu důlním berou i obvazadla porušení, trpí plísní a stávají se nepotřebnými.

Klíček od schránky pro obvazy má službu konající dozorce, kteréhož povinností jest při nastalém neštěstí ihned o poraněného se postarati, vozík dáti přivézti, za přispění druhých raněného prozatímně obvázati, do připravených vlněných přikrývek zaobaliti, na povrch doprovoditi a lékařskému ošetření odevzdati. Při poraněních těžkých, jako jest poranění páteře, kde by nemocný za příčinou další dopravy do nemocnice neb svého domova při přeložení tuze trpěti musil, dá se vnitřek vozíku, tedy lůžko i s poraněným za pomoci dvou nosidel vyzvednouti. Tím umožněno poraněného z místa neštěstí na dole přiměřeným a pokud možno bezbolestným způsobem až na místo určení dopraviti.

Vozíky tyto osvědčily se velmi dobře a těší se značné oblibě; jenom k tomu dobře přihlížeti nutno, aby se obvazadla ve schránce vozíku umístěná častěji měnila, neboť ve vlhkém vzduchu důlním berou i obvazadla porušení, trpí plísní a stávají se nepotřebnými.

 
 

Portrét