Jdi na obsah Jdi na menu
 


MODŘÍ ANDĚLE DÍL III.

27. 10. 2009

 

 

 

MODŘÍ ANDĚLÉ  3

 

 Obrazek

 Někde v dole

Sobota 24.12. 01,02.hodiny

Z druhého patra směrem na první,po stupačkách ve svážné chodbě stoupá zámečník na pracoviště v mezipatře a úklon chodby mu dává řádně zabrat.

Stoupání je velmi prudké a navíc nese těžkou brašnu s nářadím. Muž těžce oddechuje a silně se potí.Má za sebou nějakou třetinu cesty ale od namáhavého výstupu se mu začínají chvět nohy.Rozhoduje se,že se na chvíli zastaví a napije se vody.Těžkou brašnu shazuje z ramene pod nohy a se skloněnou hlavou z hluboka vydechuje,kuřácké plíce toho mají dost a nutí jej ke kašli.

Pojednou ucítí vzdálený otřes a zalehnutí v uších. Od místa výbuchu je vzdálen necelý kilometr.

Vtom jej uchopí silná tlaková vlna a sráží jej zpět dolu do úpadnice.

Jediné co v poslední chvíli zaznamenal mozek ,byla ohnivá koule se na něj řítící plným profilem chodby.

V pádu reflexně zatíná ruce do dřevěné stojky,která ve stojkořadí vedeném  prostředkem chodby,které podepírá dodatečně výztuž pod vykopaným porubem.

Do očí a plíc mu proniká žhavý dech ohně.Žehlička plamene mu přejede po tvářích a obnažených rukách

.Povrch dřevěné stojky okamžitě uhelnatí.Jen v místech,které svíraly ruce,zůstal neporušený otisk dlaní.

Spálená košile se mu připéká na tělo.

Hřbety rukou se pokrývají spálenou spuchýřující kůží,která v cárech odpadává.

Vlasy na hlavě přesahující obrys přilby se mění v rezavou trvalou ondulaci .

Stržená přilba odlétá někam do tmy.

Ožehnuté plíce tělo nutí se znovu nadechnout.Z nosu vytéká hlen.

Nevidomé vypálené oči hledí do tmy.

Rozum se vše vzpírá pochopit. Muž upadá na zem a po několika převaleních se zachytí mezi stojkami. Třesoucíma se, spálenýma rukama nahmatává nějaký měký předmět.Je to jeho zámečnícká brašna.prsty šmátrají po brašně.

Muž silně ,dávivě kašle, až počne zvracet obsah svých útrob.

Jeho kalhoty zachycují uniklou moč a stolici,která se z něj nekontrolovatelně uvolnuje.

Prsty nalézají v brašně polyetylenovou láhev s vodou.

Ústa se zbytky spálených rtů objímají láhev.Hltavě ,chrčivě pije a voda z něj ihned uniká jakmile odstraní láhev od úst.

Prázdnou láhev odhazuje. Namáhavě se zvedá a necítě bolest,se snaží jít směrem dolu.Ruce kloužou po výztuži,udělá první krok

.Znovu nahmatá další oblouk výztužeObrazek

,jde,jde …rukama i tělem naráží do boku chodby…jde….

Dráhu ,kterou ušel, značí otisky dlaní a šmouhy zanechané tělem v prachu ,usazeném na výztuži.

Silný pud sebezáchovy, jej nutí jít dál a dál

… Jde…jde roky ,jde věčnost.

Krok za krokem,po pár dalších upadá.Touha po životě jej zvedá .Dezorientovaný se obrací zpět.Znovu upadá,ted už naposledy.

Svalnaté,ale tak slabé tělo, se zmítá v agonii.

Tak moc se chce žít.

Kus vdechnutého slunce mu ničí zbytek plic

...... Další ohnivé pohlazení již necítí.

Padlé tělo milosrdně ukrývají vlny kouře a prachu.

 

Výrobní dispečink

 

24,12,198…..00.hod.02 min

Výrobní dispečer Zdeněk Hrnčárek,si zalévá kávu první konvicí horké vody.Směna monotoně ubíhá,našla si svůj rytmus.

Uklidnilo se bláznění provázející rozjezd pracovišt,je čas na první kávu.

Hrnčárek a jeho kolega na postu inspekční služby,mají volnější chvílku.Je noční směna a i v dole je pracovní rytmus o něco pomalejší nežli na odpolední,neřku ranní směně

.Důl také není lidmi ,osazen jako v jiné dny.Spousta lidí si již vzala dovolenou,a tak inspekční technik pohodlně natažený v koženém křesle kouká na blikající panely plné indikatorů,před sebou,aniž by nějak vnímal jejich činost

.Nic se neděje,prostě pohoda,přesně ,tak jak to má nejradějí

.Myšlenky zaletí domů

, představuje si rozsvícený vánoční stromek a děcka ,jak trhají papír z krabic ve ,kterých jsou ukrytá vánoční překvapení.

„Petře dáš si taky?“táže se kolegy Zdeněk, aniž by čekal na odpověd zalévá i druhý připravený hrnek.

Petr Kukučka se otáčí s celým křeslem,aby viděl na výrobu,jak žertovně nazývá svého kolegu.

„ale jo nalej mi taky,pak si dám ještě jedno,dnes jsem nějaký utahaný,málo jsem spal,asi to je těma svátkama.Děcka doma otravují,za chvíli to budou pubertáci,už mi lezou na nervy.Jsou pomalu větší jako já,ale od pondělí šišlají jako miminka a neslyším nic jiného,než,..Tatínku co nám přinese Ježíšek? Holka by chtěla kytaru,myslí si ,že s ní bude Filipová,kluk letadlo na dálkové ovládání.ale kde na to vezmu?To je jim šuma fuk.Stará chce v létě do Jugošky,to abych vykradl banku.Tady člověk šetří i na cigaretách,ale to ,že kouřím to jim moc vadí. Je to pořád dokola,“Tatko nekuř!Škodíš si zdraví,nebo moderní je nekouřit a takové ty průpovídky,to se starají.“ „

To víš nemáme to lehké.“odpovídá Zdeněk

. Jak se ,tak Petr točí s křeslem ,sem a tam,má pocit,že něco není v pořádku.Vycvičené oko totiž zaregistrovalo,že ukazatel na jednom panelu změnil prudce polohu.Což značilo vysoký nárust koncentrace oxydu uhelnatého,na jednom z měřících míst v dole do již neměřitelné koncentrace vysoce převyšující nadstavené hodnoty. Rychle se otáčí do pracovní polohy aby si ověřil ,co se děje,hlavou bleskla myšlenka..že by porucha?

Ale to se již místnost naplnuje pronikavým zvukem poplašné signalizace.Okem hodí na hodiny

.Je nula nula a dvě minuty.

„ Kurva Zdeno,něco se děje v devatenácté sloji a ted i ve čtrnácté,čidla na metan vypadla a „ÚNOR“/infraanalyzator/registruje vysoké koncentrace CO na výduchu. A letí to nahoru.Ty budíky se zbláznily,to tu ještě nebylo a kruciš“

Okamžitě spouští magnetofon automatického záznamu,od této chvíle bude s časovým záznamem zaznamenáno ,vše co se zde bude dít až do posledního slova .

Tlačítkem odpaluje rozbušky,uvádějící do chodu merkaptanovou signalizaci aby z dolu odvolal všechny lidi.

Na panelu metanové ústředny „DRAGER“pohasínají zelené kontrolky,a jejich barva se mění na červenou a chaoticky jako barevná hudba se rozblikají aby pomalu pohasínaly následkem výpadků v dole.Analogové měřáky jsou na doraz.

„Snad nám nehoří?“to by teda byl mazec“odpovídá výrobní a vypíná vařič na ,který klade zpět konvici plnou vody.

Skáče za svůj stůl a zvedá sluchátko

. „Vyhlaš poplach a jed podle havarijního plánu !volá na spolupracovníka,který má plné ruce práce

. „jo poplach šlape .“MERKAPTAN je odpálen“

Dispečer tiskne tlačítko hlasitého odposlechu ,z oblasti porubu,zde se ale nikdo neozývá.Tiskne tlačítko GENERELU,ani zde není nic slyšet.

“Volá do mikrofonu“

..pozor,všem,v dole došlo k výbuchu, všichni okamžitě opustte svá pracoviště a řidte se pokyny techniků a havarijním plánem,opakuji opustte důl.Toto není cvičný poplach,opustte důl.“

Čidlo umístěné nad porubem 518,hlásí poruchu ,právě ho zasáhl plamen,který upaluje přívodní kabel

.Umělá hmota isolace se spéká a kape na zem.

Dispečer zapíná všechny telefony,začínají se ozývat některá vzdálená pracoviště.,kam nezasáhl výbuch.Probíhá evakuace dolu.

Dolem se počíná šířit pronikavý zápach merkaptanové signalizace-

Inspekční technik automaticky tiskne tlačítko havarijní signalizace pro záchranářskou pohotovost. Po odklopení průhledného krytu na hraně stolu,vytahuje sluchátko červeného telefonu pro přímé spojení s Hlavní bánskou záchranou stanicí v Ostravě v Radvanicích.Přístroj okamžitě reaguje jen na zdvižení sluchátka.Ozývá se hlas služby na HBZS

,“co se děje?“

„Zde důl Pionýr,hlavní závod ,v dole máme požár,možný je i výbuch“

„jedeme“

Pronikavý řev siren umístěných na chodbách objektů zachrané stanice,trhá noční ticho a zařezává se do uší,

všude se automaticky rozzsvěcuje havarijní osvětlení. Spící muži se probouzejí kvílením siréna vyskakují ze svých lůžek

. Všichni běží do garáže kde je již připravený nastartovaný výjezdový autobus a sanitní „SAVIEM“s blikajícími modrými majáčky. Vozidla prudce vyjíždějí a pod zvednutou závorou opouštějí prostory Bánské záchrané služby

.Řítí se spící Ostravou a míří na Frýdek Místek.

Osádky se z vysílaček dozvídají,že se nejedná o cvičný výjezd,ale jsou směřované do ostré akce.

Důl Pionýr potřebuje pomoc

. Služba budí další příslušníky Bánské záchrané služby a za okny jejich domovů se objevují světla. Na stanici se začínají sjíždět první povolaní,aby se připravili k odjezdu na postižený závod.

Začíná boj s časem.

Dispečink 00.hod. 2min a o par sekund později

Inspekční stlačuje tlačítko s označením „HAVARIE“ na proskleném stole se rozzáří specielní kontrolky havarijního panelu.Zde jsou chronologicky seřazeny všechny úkony,které musí obsluhující technik provést.

A jak Petr pracuje,tak se jednotlivá světélka shášejí

.Do postižené oblasti je vypnutý přívod elektříny,zvoní telefony. Těžní zařízení je v pohotovosti a jepřipravováno pro dopravu lidí z dolu na povrch a ke spuštění záchraných jednotek do podzemí. Na dispečinku se vytahují havarijní plány a mapy zasažené oblasti,aby bylo vše připraveno do příjezdu záchranářů a havarijní komise. Na digitální časomíře,naskočila další z tisíců minut,kola osudů.

Automobil inspekční služby vyjíždí pro ředitele podniku,který bude předsedat havarijní komisi. Petr z domovů odvolává hlavního inženýra podniku a ostatní vedoucí pracovníky,kteří jsou vyjmenovaní havarijním plánem. O příjezdu záchrané služby z Radvanic informuje průvodce záchraných čet,který bude do dolu doprovázet první záchranou četu. Situaci hlásí operačnímu důstojníkovi policie,a do pohotovostního stavu pro příjem raněných se také připravuje Frýdecká a spádové nemocnice.

Z dolu se ozývají první hlášení.

Z prvního patra se hlásí revírník Heřmánek,oznamuje,že se na patře objevily první kouřové zplodiny. Dostává příkaz aby zabezpečil okamžitou evakuaci pracovišt v jeho dosahu a k vyvedení osádek s nasazenými sebezáchranými přistroji k jámě.U jámy ,bude organizovat výjezd mužstva a bránit vzniku paniky,aby nedošlo ke zbytečným úrazům…….o situaci bede průběžně informovat inspekční službu podniku.

Je navázáno radiové spojení s výjezdovou jednotkou,s tím,že jednotka je informovaná o prvním postupu,jakmile přijede k jámě.

Stále jen několik sekund po explozi v čelbě.

Tlaková vlna se řítí k těžní třídě porubu 518.

Těžní třída je vybavena běžnou výstrojí pro odtěžení. Několik na sebe navazujících pásových souprav,monotoně hučí. Šitím spojené kusy nosné gumy,rytmicky klepou o nosné válečky konstrukce.Sem tam se na pásech sporadicky objeví hromádka uhlí,nebo větší kámen.Na noční směně se netěží,ale jen dočištuje a porub se připravuje k nájezdu v ranní směně

.Několik mužů provádí zavlažování uhelného pilíře a dokončují zajištění horní části porubní fronty,překládají hřeblový dopravník a mají starosti s překládkou kabeláže,která je přes porub tažena až do jeho horní úvratě.

Požárník mající na starost bezpečnost odtěžení,sedí sám pod bokem chodby.Schoulený do vatového kabátu se ukrývá za kus gumy z pásu,aby se vyhnul proudění studeného a nepříjemného větru. Pozoruje nekonečně běžící pruh černé gumy a pravidelné ,klep,klep….pásového šití jej pomalu uspává.

Smršt tlakové vlny převrací dvoutunový transformátor,přímo do pásového výložníku.Ten se vzpíná ke stropu chodby.Pás stále ještě běží.Ted se trhá a roztržená guma dopravníku se skládá do vrstev na sebe. Úhelníky konstrukce se počínají kroutit do fantastických tvarů.Ze závěsů se počínají trhat těžké převodové skříně a výkoné elektromotory. Z vytržených přívodů elektrické energie ,zazáří plameny elektrických oblouků.Hliníkokové uzávěry stykačů se propalují. Roztavený hliník,se ve vějířích rozprskává do okolí a jeho žhavé kuličky končí v závějích uhelného prachu.

Sedícímu muži zbývají poslední setiny života.

Spí na unavené spánkem ochablé tváři se mu objevuje náznak úsměvu. Sní,……..již nikdo se nedoví kam vedla jeho poslední myšlenka.

Síla ,která trhá tunová zařízení ,jej zvedá a již mrtvé tělo pěchuje mezi plechy hřeblového dopravníku ,visícího v závěsech na kolejové závěsné drážce,sloužící k dopravě materiálu do porubu. Vozíky drážky se i se svým obludným nákladem dávají do pohybu.Kus gumy za ,který se se nebožák ukryl před zimou,se jako křídlo rejnoka vznáší a mizí ve tmě. Závěsná drážka se trhá z řetězových závěsů,vozíky s s metrákovými plechy a bezduchým tělem se hroutí na hromadu do pásové konstrukce. Vše milosrdně pokrývá množství zvířeného prachu,který se jako jemný pudr usazuje na všechno v dosahu a svojí vrstvou změkčuje ostré tvary.Tělo horníka je jen jedna s křivek v okolní změti.

 

APOKALYPSA POKRAČUJE

Rozpoutané živly se nadzvukovou rychlostí řítí do porubu aby i tady si v podobě smrti vybraly svoji krutou dan. Zasažení muži,jsou vyzutí z gumových holínek a jejich měkka poddajná těla jako hadrové panenky jsou narážena na ocelové stojky důlní výztuže.Všude poletuje kamení,uhlí a kusy dřeva. Ani ti,kteří se jako by zázrakem,vyhnuli kontaktu s ocelí .nejsou ušetřeni. Nemilosrdná příroda nezná slitování. Ohromný přetlak a následující vakuum,neštastnikum trhá plíce, Z uší nosů a úst se jim valí proudy krve.Vysoká teplota ožehuje jejich těla. I tady smrt zatíná svůj pařát do všeho živého co ji stojí v cestě. Jeden horník klečel,když jej uchopila a tak zůstal v poloze plodu v lůně matky.Tlaková vlna jej zázračně minula aniž by se jen dotkla jeho těla. Příroda svoji chybu v zabíjení okamžitě napravuje.Ze stropu jako popravčí sekyra vyjíždí plochý snad tunový kámen v delce půldruha metru.Svojí ostrou hranou roztíná klečící postavu od pasu dolu.

Je po všem.Obrazek

Slabší tlaková vlna oddělená od své mateřské části,křížem chodeb.Zákeřně nadbíhá nad porub.Přesto,že nemá sílu svojí matky,je strašlivá.

Víří tuny usazeného uhelného prachu a přivádí jej k explozi.

Na své ničivé cestě potkává revírníka,který šel kontrolovat muže dopravující material.Nedošel. Také jeho hodinky na utržené ruce zastavily svůj život.

Stále jen sekundy uběhly od první exploze.

Další vlna zvířeného prachu naplnuje chodbu,tento při své jemnosti dosahuje maximální hustoty.Celý profil je doslova nacpaná tunami prachu.

Matka s dcerou se setkávají.Síla jejich objetí se podobá gigantické bouři.jejich síly se prolínají a vybíjejí mezi sebou.Ocelové oblouky výztuže se hroutí a kroutí jako by byly z plastu a ne pevné oceli.

Další malá slabá jiskérka,která by jindy snad neměla ani tolik síly aby zažehla zapalovač.Dává přírodě novou sílu.

Mocný,těžký výbuch uhelného prachu otřásá dolem.

Předešlý výbuch metanu byl proti němu jen pouhým prasknutím kapsle v dětském revolveru. Důlní chodba se pro tuto chvíli stává hlavní gigantického děla. Projektilem se stává naprosto vše co se v chodbě nachází,izolační objekt z cihel a betonu je rozmetaný na desítky metrů,stejně jako muži dopravující material.V troskách objektu nachází naplnění svého osudu i elektrikář vracející se do rozvodny.

Ohnivý jazyk proletí porubem a kontroluje smrtící práci své průvodkyně.Tlaková vlna pracovala spolehlivě. Všude ,kudy plamen  prosviští olizuje jen mrtvá těla.

Na jedné ze stojek visí fáračková blůza,tak jak ji tam některý z horníků za slabé poutko pověsil Naprosto nedotknuta,i takové zázraky se stávají.V kapse blůzy tikají hodinky.Jejich ručičky odměřující čas s neůprosnou pravidelností,budou v šíleném kolotoči obíhat vstříct době,kdy se jejich unavené srdce zastaví a ukončí svoji nesmyslnou pout.

Pohotovostní jednotka téhož dne 00.hod.04.min.

V jekotu sirény se ztrácí zvonění telefonu.

Viktor zvedá sluchátko přístroje umístěného na nočním stolku

. „pohotovost“hlásí se chraplavým ospalým hlasem,zcela automaticky aniž by otevřel oči. „zase si asi někdo dělá srandičku zkouší jestli nespíme.“napadá jej okamžitá myšlenka.Nebylo by to poprve co někdo zavolá z dlouhé chvíle.Lidi jsou různí a hovor se musí přijmout,at je na druhém konci kdokoliv a i kdyby volal co hodinu.Takový je předpis a ten nejde obejít.Díky bohu nestává se to často,ale občas se nějaký ten „šprýmař najde“

„….inspekce,Viktore,okamžitě vyjedte na hlavní závod!!!Máme tam výbuch v dole bližší po radiu,hlaste se u havarijní komise.A hodte sebou,jsou tam lidi.“

Ospalost je ta tam.Mechanik který hovor odposlechl na paraelni lince,je již v garáži.Odpojuje dobíjecí soustavu a startuje vozidlo.Zvýšenýma otáčkama tlakuje vzduch do okruhu,zapíná vysílačku a rozsvěcuje vnitřní osvětlení. Mezi tím,v chodbě do sebe narážejí polospící postavy v pyžamech,někdo rozsvěcuje světlo.

Nikdo neví co se děje. Viktor narychlo objasnuje situaci.Muži jen ,tak jak jsou vybíhají do mrazu před budovu pohotovosti.

Je slyšet turování motoru a vozidlo opouští garáž.Muži nastupují do ještě popojíždějícího vozidla a dávají se do převlékání do pracovních protišlehových oděvů. Musí být velmi rychlí,protože na hlavní závod to mají jen pár minut cesty.

Mrazivým ovzduším třeskne zavití sirény.Sníh je modrý v záblescích modrých majáčků umístěných na vozidle.Autobus vedený zkušenou rukou mechanika,smykem opouští prostor parkoviště a vysoké otáčky motoru jsou přerušované jen cvakáním řazení. Ve vysílačce zachrčí

…GGD1…GGD 1..VOLÁM GGD 27“ „

..tady GGD27,příjem“

„GGD 1,hoši je to tak jak jsem vám řekl,v oblasti čtrnácté sloje došlo k výbuchu,zřejmě je zasažena i devatenáctá sloj a taky tam hoří,v zasažené oblasti se nachází pravděpodobně asi šedesát až pětašedesát pracovníků.V dole je celkem na směně dvěstě dvacet lidí.Sfáráte na druhé patro,půjdete směrem ke čtrnácté a poskytnete zdravotní pomoc případným zraněným,popřípadě i jejich vyproštění.Průběžně budete provádět průzkum a snažte se dostat až na těžní třídu z devatenácté.Z každého funkčního telefonu se hlaste sem,četař at provede záznam o všem co se děje.Hábezetka je na cestě,půjdou z výdušné strany,zatím konec,jo a technik at nakluše sem,at se nemotá s váma kolem šachty.“

Zatím co probíhá tahle komunikace mezi velitelem výjezdu a inspekční službou se ostatní záchranáři dostrojují do specielnich pracovních oděvů. ,které je budou chránit před případným ošlehnutím plamenem a zvýšenou teplotou.Připravují si osobní svítidla a kontrolují dýchací přístroje.Z tabulky umístěné na víku schránky s rezervní tlakovou lahví s kyslíkem,odečítají co kdo bude sebou do dolu brát podle druhu zásahu. ,mimo základní vybavení,které je stejné pro všechny.

Milan Coufal cítí,jak mu pod spodním froté prádlem naskakuje husí kůže jako hrozinky a po zádech stéká studený lepkavý pot.Má strach.O záchraných akcích již slyšel ledacos,ale ted to je pro něj naostro a po prve

. „ježiši jdu do toho,a ještě zrovna do takové hrůzy,no nevím?Já nejsem připravený,vždycky to bylo jen cvičně…“takové a podobné myšlenky se mu honí hlavou.

Od zvětšujícího strachu,počíná pocitovat silné nucení jít se vymočit.

Jeho těkající pohled zachytí četař Dušan Malyš.

Okamžitě Milana oslovuje. „nic se neboj ,Milčo,všichni jsme to měli jednou po prve,tak jako dnes Ty.Já měl po první takový strach,že by jsi mi do zadku nestrčil ani špendlík.Podívej se na kluky,taky jsou zapčklí,a to už mají přeskákané ledacos,V dole dělej jen to co Ti řeknu,budeš se pohybovat jako druhý,hned za mnou.Kdyby jsi měl potíže,tak se neser a hned mi to řekni,geroje tady nepotřebujeme,toho můžeš dělat až budeme sedět u karet.Tady půjde o všechno,tak žádné vlnky,i za cenu,že bychom se museli z akce předčasně vrátit…jasné?...“uklidnuje Dušan nováčka.

Sám má toho za sebou spoustu,ale zde mu jeho profesionální čích napovídá,že dnes to nebude žádná procházka růžovým sadem

. „..no do prdele,to mi ještě chybelo,budu si muset toho kluka moc hlídat aby se něco nevysralo“uvažuje.

Nahlas aniž by se na kohokoliv podíval dodává

. ..“dnes to bude tuhé,tak-že hoši bacha,žádná divočárna,oči na stopkách.Dobře si vše zkontrolujte,žádné machrovinky.Jde se do ohně,tak berte i haubny a rukavice!Zkontrolujte si i řemínky na přilbách,doufám,že jste všichni oholeni.Dnes to bude o držku.Hlídejte se navzájem,o Milana se starám já,jste staří psi,tak víte o čem mluvím a Milanovi pomožte,taky jste kdysi byli dosraní.Kluk jde do toho po první a už ted toho má po stařečkovu mez.Tak si to nedělejme těžší než to je!Jdeme na to!“

S posledním zakvílením sireny projíždí výjezdové vozilo pod zvednutou závorou,po několika zhoupnutích na panelové ceste se smykem zastavuje u ohlubně vtažné jámy.

Technik opouští četu a uhání na dispečink. Kde po dobu havarie povede havarijní deník.

Četař provádí poslední kontrolu vybavení,jednotlivých záchranářů a nakonec jeho zástupce zkontroluje i jeho.Vše je v pořádku. Vydává povel a pět oranžových postav obtižených výbavou se dává na pochod k ohlubni jámy,kde na ně již čeká přistavena klec,která je dopraví do neznáma.

Jdou společně,ale přesto je každý sám,s klubkem myšlenek a nezodpovězených otázek.

Modré zášlehy výstražných světel jako by je popoháněli ku předu.Nikdo neví co bude dál. Na rozpálena čela,začínají dosedat první veliké sněhové vločky.

Vládnoucí napětí,přerušuje Karel svojí poznámkou

.“..dlouho nesněžilo,tak si toho pánové užijme,až vyfáráme,tak se budeme sánkovat,kurva no ne?Nejsme přece žádné sračky."

 

Rozvodna pod slojí B14 00.hod.2min téhož dne

 

Tlaková vlna ženoucí se dolem jako dělovou hlavní,ničí vše co ji stojí v cestě.S třeskem rozráží plechová vrata rozvodny.Svým žhavým dechem olizuje pavučinu kabelových rozvodů.

Rozvodnou se šíří pach škvařící se umělé hmoty izolace.Kabely silné jako mužská paže se trhají ze závěsů.Teplo a tlak je deformují do bizardních křivek a svařuje je k sobě navzájem. Hoří uhelný prach,kterého je pojednou všude plno.

Před rozvodnou složená hromada dřevěných desek je vražena otvorem dovnitř a plane jasným plamenem.

Kožená pracovní brašna,patřící některému z elektrikářů,možná tomu jehož tělo je vklíněno pod rozvodnou skřín a leží tam bez hnutí začíná hořet.Tělo pomalu černá od vysoké teploty.Po chvíli se po povrchu brašny roztančí malé plaménky.Pojednou brašna vzplane a její obsah vyhřezne ven.Plameny šlehnou do výše s tlumeným bouchnutím. Jsou jinak zabarvené,nežli jejich sourozenci poskakující na dřevě v prachu opodál.Hoří žlutým plamenem s černým chomáčem dýmu.Plamen bere svoji sílu z PVC láhve naplněné naftou,která byla v brašně a stala se jeho živnou látkou,Rozstřikující tekutina zapaluje gumovou rohož na podlaze rozvodny.Umělá hmota „AVOMETU“ taje jako vosk a propadá se dovnitř měřícího přísroje.Hořící prskance nafty s kapkami tajících plastů,zasahují tělo druhého ležícího muže.

Ležel za trafem,kde před výbuchem spal ukrytý před zvídavími zraky a bodajícími paprsky výbojkové lampy.

Tělo se slabě pohne,rozvodna je plná jedovatého kouře z hořícich plastů,který se spolu s jemnými sazemi z hořící gumy dere do plic zraněného elektrikáře.Dávivý kašel otřásá tělem a kolem obličeje se podlaha pokrývá zvratky.Hmatající ruka se něčeho chytá,spálené prsty se semkly kolem ohořelého přívodního kabelu přivádějícího do rozvodny šest tisíc voltů.Ochromené prsty kloužou po ohořelém igelitu izolace

.Pojednou rozvodnu prozáří oslepující intenzivní záře elektrického oblouku.Malé slunce vybuchuje,

tělo muže se vzepne když se na zlomek sekundy stává vodičem.Neviditelná energie trhá z úponů ,již tak zničeného těla svalstvo.Srdce dostává silný úder a krev mění své podobenství.Do zápachu hořící umělé hmoty se mísí silný charakteristický zápach pečeného masa.Tělo začíná hořet a strácet svoji podobu.

Za tlakovou vlnou spolu s ohněm postupuje nepřítel nejzákeřnější.

Ve skryté podobě postupuje tiše a bezbolestně.Pronikne všude nic mu není překážkou

.Po změně proudění vzduchu se podzemím šíří tichá smrt.

Je to jedna z posledních zbraní rozpoutaných živlů. Jedovatým dechem oxyd uhelnatý laská ležící bezmocná a bezbrana těla horníků,které tlaková vlna pouze omráčila.Je to pohlazení smrti.

Plynu je všude plno a jeho koncentrace astronomicky narůstá,jak jej zuřící požáry stačí zásobovat. Každým vdechnutím mění krev své složení a místo života po těle roznáší bezbolestnou smrt.Obrazek

Andělé smrti rozprostírají svá křidla nad bezduchými těli a šálivé neurony v mozcích otevírají cesty do světla tunelů do ráje. Je ticho ,veliké ticho……..

Stále je jen pár vteřin po první explozi.

A zlomky vteřin odskakují z etalonu času,další osud se naplnuje.

Příroda neuprosně žádá svoji dan,za desetiletí jejiho drancování,Pořád má málo,hledá další oběti.

Lokomotivář Bláha se blíží se svým strojem a asi stodvaceti tunami zátěže ze závodu jedna na hlavní závod. Pochvaluje si,jak mu to hezky vyšlo na poslední směnu.Přece je na druhém patře,jak si to ve skrytu duše přál.Docela se těší na to jak si pod zásobníkem,než se naplní vozi,hodí šlofíčka.Hezky si alespon na hodku zdřímne.Potom otočí ještě jedno kolečko a bude mít po směně.Hned ráno jen jak se okoupe si skočí na jedno orosené do „SVĚDRA“

Stroj právě míjí křížení s devatenáctou slojí. Luboš si sahá na přilbu aby sejmul hlavový reflektor. Zvedající rura ale již pohyb nedokončila. Tlaková vlna vymrštuje tělo řidiče se stroje.Velké tříkubíkové vozy zvedá s kolejí a mlátí s nimi o vyztuž,jako by to byly krabičky od zápalek a ne několika tunové vozy.Dna vozu se otevírají a strácejí svůj obsah mezi koleje a po počvě chodby.Další a další vozy soupravy se bortí jeden přes druhý aby svojí váhou tam někde dole pod sebou drtily a trhali tělo lokomotivaře. Nikým neřízená lokomotiva s jedním vozem,který se jako zázrakem drží ještě na kolejích jen jedním podvozkem se pod plným plynem řítí k jámě.Vlečený vypadlý vůz svým podvozkem naráží do obnažených pražců a začíná působit jako brzda. Po několika desítkách metrů zběsilé jízdy najíždí těžký stroj na vyhýbku a podvozek se trhá ze závěsů.Kola se rozletí na všechny strany.Vůz poskakuje za strojem jako saně.Na další o pár metru dále vzdálené vyhýbce neovládaný stroj vykolejuje a končí na boku zabořený do do boku chodby

Tehož dne 00.200hod. Důl….

Dušan z klece těžního zařízení vystupuje jako první.

Záchranáři mají co dělat aby se s klece vůbec dostali ven.Zpět je zatlačují havíři,natlačení v náraží ,kteří se v panice a vládnoucím chaosu snaží nacpat do klece.

Všude je cítit odporný zápach merkaptanu.Dva technici se marně snaží zvládat paniku panující u jámy.

„vždyt se ušlapou,nebo se navzájem poshazují do jámy,musíme tady udělat pořádek oobrací se Dušan ke svým lidem.

Záchranáři vytvářejí řetěz a spolu s oběma revírníky a několika dobrovolníky vytlačují havíře dál od nebezpečného prostoru u jámy.O silná slova zde není nouze a občas to vypadá i na fyzické napadení,od kterého útočníky odrazuje Dušanova skoro dva metry vysoká atletická postava a kus kulatiny v jeho ruce.Jen to dokáže na horníky působit „uklidnujícím dojmem“

. „…..jste horší,jako dobytek,ustupte vy čuráci,nebo uvidíte ten mazec,“křičí Dušan na zdivočelou lůzu a jeho ruce ,velké jako lopaty ,“pomáhají těm,kdož váhají ustoupit.

Karel,který se pohybuje na levém křídle se snaží lidi uklidnovat a vysvětluje jim,že pokud bude chaos i nadále ,tak o to pomaleji bude probíhat jejich evakuace.

Z anonymního davu jej někdo posílá do prdele a ozývají se vulgární nadávky ,včetně pohrůžek násilím.Některým pološíleným mužům kouká z očí možná i něco mnohem horšího,než-li rána do zubů

. „to se ti to ty chuju ,kecá,seš za to placenej,tak si riskuj,stejně jindy dělátew hovno.ale my chceme nahoru a to hned,ty čuráku pojebaný!!!“

Karel ,klidně odpovídá,“..ano jsem za to placený ,dokonce jsem placený i za to,že ti tady chráním zdraví a ,že už tě někdo nestrčil do šachty,ale Ty jsi sračka,prach obyčejná sprostá tlama,která se schovává za ostatní,co tě opravnuje k nějakým přednostem? Nejsi tady sám a i ostatní chtějí ve zdraví vyfárat,tak nebud sračka a vylez at se na Tebe ty blbečku podívám.“!

…z davu se ven protlačuje a proti Karlovi šponuje něco velmi špinavého,asi tak metr šedesát  velikého a jestli to má i s přilbou dohromady šedesát kilo,tak je to až moc.

Karel se podívá na tu schatralost,odplivne si a nahlas říká

:“příjdi až vyrosteš synku,děcka nebiju a zříceniny nedevastuju,jak se tak na tebe dívám,kdybych ti jednu fláknul tak odletíš jak Gagarin a vrátíš se za rok s botama od sněhu a s banánem v ruce.Tak si moc nevyskakuj synečku,bud rád,že Karlík není zlej a zařad se hezky za ostatní.Co si myslíte chlapi,že se děje?Ted už nic,vyfáráte všichni,tady vám už nic nehrozí,tak,že si hezky ustoupíme a uklidníme se.

Výměna názorů a klid,který se okolo Karla šíří,začíná na muže působit.Dokonce si počínají dobírat křiklouna a panika se pomalu uklidnuje. i někteří havíři začínají spolupracovat a organizovat nástup do klece. Havíři ukázněně nastupují do etáží klece,náraží se počíná vylidnovat,někteří se se záchranáři dávají do řeči a sdělují jim své cenne poznatky.,o místech kudy procházeli

.Za deset minut je náraží vylidněno,

Dušan na dispečink oznamuje počty vyfáraných horníků a dostává rozkaz k provedení průzkumu směrem k devatenácté sloji.

„,..tak mylordi,jedno máme vyřízeno,můžeme vyrazit,kurva ti pitomci by se tady snad i pozabíjeli,jestli to půjde a bude to možné,tak si vezmeme na kus cesty mašinu a nějakou rišu nebo pár prázdných vozů.Dodevatenácté to je setsakra ještě kus cesty,tahneme spoustu věcí a navíc jsme tady promrdali moře času,s těma chujama“

„Jasně Duško“odpovídá Karel.“taky tam mohou být zranění lidé a bude lepší je odvézt třeba na klanočáku,než tanou v rukách pěšky.Kdo ví co nás tam čeká,nic dobrého to určitě nebude“..

Milan Coufal,je ještě vyděšený z toho zmatku u jámy,dokonce chvílemi přestával věřit v to,že to četa zvládne.Dokonce měl obrovský strach když vystupovali proti davu z klece,že ho někdo shodí do šachty.Ted jen naslouchá a sleduje s jakým klidem četař řeší nastalou situaci.A to se právě dozvídá,že zatím šlo jen o bezvýznamnou epizodu a ,že to zlé je teprve čeká. Opět jej z těchto myšlenek mírně zamrazí v zádech.V duchu si dává slib,že pokud z tohoto dobrodružství vyvázne s hlavou na ramenou,tak asi opustí práci v záchraném sboru.Není to nic pro něj,a ty prachy se dají vydělat i jinak a ne za cenu,tak obrovského rizika.Obrazek

Karel startuje první odstavený stroj,který není zatarasen vozy a nebo jinou lokomotivou a najíždí na „rikše“.Jeho kolegové mezi tím odpojují dvě rikše a nakládají do jedné z nich podtlaková nosítka,křísíci přístroj a ostatní material.4eta nasedá a vyjíždí do revíru,nikde není ani duše. Daleko se nedostali asi po patnácti stech metrech jsou nuceni zastavit u první překážky.

..konec krasojízdy,končíme a dále jdeme po svých“oznamuje Karel

.Cestu jim  zatarasuje lokomotíva,která je do úhlu převrácena napříč chodbou na ni visí za řetěz připojený velkoprostorový vůz,bez podvozku a s vyhřezlým dnem

. „..no teda začíná to parádně a to to máme k devatenácté ještě pěkně daleko.“

Záchranáři opouštějí svůj dopravní prostředek,beze slov si rozebírají material a vyrážejí dál již pěšky. O pár desítek metrů dál je vítá zbytek soupravy rozhozený po celém překopě.

Dušan do bloku zakresluje situaci a značí první štufy /označení metrů na výztuži/ Četa přelézá přes rozházené vozy.Luboš zpozoroval,že s pod jednoho z vozů trčí gumová holínka

,upozornuje Dušana. „Stop hoši,tady asi někdo leží“

Karel se mezi tím snaží vklínit mezi výztuž a vůz,což se mu daří a tak popotahuje za holínku. Nejde to a tak po chvíli společného úsílí,kdy se jim podařilo odhrabat hromadu kamene a uhlí,se konečně objevuje pokračování nohy.Ještě trochu námahy a jsou pod okrajem korby vřevráceného vozu.Zde také končí spodní polovina těla.Zbytek těla je připlácnutý přes koleje,přední částí vozu na který se vyšplhal další plný vůz.

„..finito pánové,s tím dál nepohneme,nejsme na to vybavení,je to

takových osm tun materialu odhaduje Dušan další možnosti a snaží se prosvítit do škvíry mezi vozem a kolejí,nic nevidí,strká do otvoru ruku a hmatá kolem dokola.

Konečně něco zahlédl a to co vidí mu vyráží dech,z řídké beztvaré kaše ze které odsunul kámen,zřejmě to byl zůstatek z toho co dříve bylo hlavou na něj hledí vyražené oko

. ..“no ,tak to je první,nemá cenu tady oxydovat,tomu již není pomoci,jdeme dál“Vydává Dušan pokyn k dalšímu postupu

.Dokončuje své poznámky a četa se vydává směrem k devatenácté sloji.Tady je již znát,že se zde dělo něco hrozného

.Vstupní chudba do sloje je zavalena změtí různého důlního materialu,kabelů ,pažnic,dřeva a nějakých zborcených plechů.Občas se zašustěním a temným žuchnutím vypadne ze stropu rozbitého kříže chodeb nějaký uvolněný kámen

. „Hoši tady bacha a hezky při štusu a pěkně po jednom,padají kamínky pozor na hlavičky,letos to prý bolí“

Dušan první prolézá opatrně závalem a četa jej spořádaně po jednom následuje.

Kupou cihel a betonových kusů ,chodbu tarasí rozvalený izolační objekt.Již počíná být cítit spálenina. Do volného prostoru visí smyčky ožehnutého zapáchajícího kabelu.Celý profil chodby je naplněný jemným,neustále vířícím uhelným prachem

V kuželech hlavových lamp se jako duchové sem tam,objevují řídké obláčky kouře

. Milan vše kolem pozoruje z rozšířeným zrakem,ani ve snu si nedokázal představit rozsah důlní katastrofy.A snaži se nevnímat, hlavně tu hrůznou atmosferu prostředí naplněnou tichem a smrtí.

Dušan vydává povel k nasazení dýchacích přistrojů,které měli záchranáři doposud v pohotovostní poloze.Každému muži kontroluje zda je přístroj v pořádku a řádně připravený

.Mezi tím Karel provádí další indikaci na oxyd uhelnatý.Vzápětí detekční trubičku ukazuje Dušanovi.

::“asi tak jedna setina ale půjde to nahoru,podívej se na ten kouř“zavrčí v masce

.A opravdu ,viditelnost se stále zhoršuje,jak přibývá do prostoru kouře z někde zuřícího požáru.

Po povelu ,“Vpřed“,cítí Milan jak mu neviditelná pouta strachu svazují nohy a ty začínají měknout. Po těle cítí,proudy potu, vnímá slanou chut potu který se mu dere do očí,a stéká přes ústa do spodní části masky. I kyslíku má pojednou nějak málo,pravou rukou přidává na automatice a cítí,jak mu proud chladného kyslíku osvěžuje obličej.Zhluboka se nadechne a vykročí za Dušanem. Ale moc mu to nejde,třes nohou se přenáší na celé tělo,a to jej zrazuje.Hlava je nabitá k prasknutí,nevyřčenýma otázkama.

„….vždyt to může bouchnout klidně znovu,co když se mi posere dýchací přístroj“zapomíná na všechno co do něj pracně vtloukali v záchranářské škole a každý další krok jej stojí nesmírné úsilí.Nohy se jen těžce zvedají od země,je to jako by nemšl lehké holínky ale těžké boty potápěče valícího se po mořském dně. Po pár krocích zůstává stát.

Ze zadu do něj naráží za nim jdoucí Zdeněk Jarkovský.

„..co stojíš?nějakej zával?“ptá se ho Zdeněk.

Přes masku zkresleným přiškrceným hlasem,volá Milan na Dušana

. „Dušane ,počkej!“

Dušan se okamžitě vrací o těch několik kroků co byl v předu.

„co je ?co se děje?Je Ti špatně?Chceš se vrátit? Víš co Nadechni se zhluboka a předklon se“chvíli si odpočineme“a sám Milanovi na ventilu opět pouští kyslíkovou sprchu do masky.

„ne to ne,Těmito slovi zakrývá Milan strach,“jen se mi chce čurat,“kličkuje aby se vyhnul odpovědi.

A je i rád,že mu není přes orosený zorník panoramatické masky vidět do obličeje. S odcházející močí,jako by odcházel i strach,který svíral jeho útroby.Zhluboka se nadechuje a vydechuje do masky a nenápadně pozoruje své okolí.

Postavy kamarádů,klidně postávají a trpělivě čekají na další pokyn k postupu.Karel si klidně sedl na vyvalený kus zdiva a kouskem drátu si podvazuje hrdlo rezervní kyslíkové láhve která se mu neustále uvolnovala ze závěsníku a pochvaluje si ,jak je beton teploučký a příjemně hřeje do zadku

. „.kruciš,kluci se tváří úplně normálně,tak čeho se sakra bojím,kdyby to bylo zlé,tak by si Karel neseděl jako penzista.Uf,už to je trochu lepší ,alespon mě přešla ta třesavka.

“ Milan klepne Dušanovi na rameno.

“dobrý Milane?“

„Jo dobrý,můžeme dál“

Četa se vydává opatrně na další postup,do prudké svážné.Viditelnost poklesla na nějakého půldruha metru. Opatrně,krůček za krůčkem postupují muži po hromadách všelijakých trosek a utržených stupaček.

Svíravy pocit ve střevech se Milanovi opět vrací,je silné horko a Milan právě stoupl na ohořelou zámečníckou brašnu,je to další důvod k zastavení.

Opodál leží velký beztvarý balík pokrytý,jako vše okolo silnou vrstvou uhelného prachu. Dušan s Karlem se sklánějí a obracejí tělo,nebo spíše to co kdysi tělem bylo.

„tady je to taky marné,ten už to má za sebou“

Glosuje Dušan a zakresluje polohu těla do mapky a s víka hlavové lampy mrtvého opisuje evidenční číslo k zajištění identifikace postiženého.Muž je tak sežehnutý,že později jen toto číslo a pitva prokáží,komu patří tyto ostatky.

Zatím co oba pracují,tak za jejich zády se ozve podivné skučení a hned následují zvuky dávení. To Milan počíná zvracet do masky dýchacího přístroje,neovládané útroby tlačí obsah žaludku ven a Milan si chce strehnout masku z obličeje.V tom mu pohotově zabranují Zdeněk s Lubošem,kteří jej svírají za ruce a nedovolí mu aby si strhl masku.Milan se celý chvěje a již neovládá svoje útroby.Horem dolem se jeho tělo brání stresu a ,když již není co by odešlo,tak jen skučení zůstává a v ostatních zanechává nepříjemný pocit.

Dušan Milanovi pod masku vsunuje přídavnou jehlu s tryskajícím kyslíkem.

..“tak pánové,je to jasné,Milan je na šrot,tak,že finito,tady končíme a vracíme se zpět na základnu“dává pokyn k návratu

ČETA SE SPOŘÁDANĚ OTÁČÍ

A VEDENA Karlem se vrací zpět do čerstvích větrů. Na překopu odkládají dýchací přístroje.Milan se pomalu uklidnuje

. „je to jasné pánové,toto je konec akce,končíme průzkum,pro tělo se vracet nebudeme,Milan je grogi a tak pojedeme domů,vracíme se k jámě“ Velí Dušan.

Četa se vrací k opuštěnému stroji.

„..kluci nezlobte se na mě,že jsem to posral“zajikavě se omlouvá Milan

. .“nejenom nám,ale to ted nebudeme řešit,dyt jde o hovno ,je to normálka,je tvoje první ostrá akce,tak to někdy nevýjde,je to tak kluci?“snaži se Dušan uklidnit Milana

. A četě připomíná,

“..hoši to co se tam stalo je jen mezi námi,tak,že klíde,stejně se tady tlučeme už přes dvě hodiny,tak o co jde?Milana samotného nechat nemůžeme a nakonec předpisy pro podobné případy jsou jasné.“

Počáteční zlost,kterou navodila neůspěšnost průzkumu , která se v Dušanovi nabudila, se vyslovením poslední věty zcela vytratila.

Karel přes vyhýbku ručně přetlačuje „rikšu“a připřahá ji za lokomotivu

.Dušan využívá času a upravuje si poznámky a kontroluje teplotu na maximálním teploměru. „hotovo“hlásí Karel ,můžete nastupupovat.

„tak jed Kajo ,at se práší za kočárem,trat máš volnou ,jen mi prosím Tě zastav u nějakého telefonu co uvidíš a pokud bude fungovat at podám hlášení nahoru.tam už jsou určitě všichni zvědaví na to jak to tady vypadá a řeknu Vám otevřeně na to málo co jsme zatím viděli tak to bude hezký maso,pěkná hrůza .Se Silvestrem se můžeme všichni už ted rozloučit.Já to dady vidím tak na čtrnáct dní na tvrdo a pak asanačky no do léta budeme mit co dělat.“

V duchu si blahořečí,za to,že se Milan sesypal,a to hned z kraje,kdo ví co by je čekalo na dalším postupu,asi by to tam bylo o moc horší.Holt pán Bůh všechno řídí.S toto myšlenkou se pohodlně opře o dýchací přístroj a přes přivřené unavené oči ,pozoruje jak se hajcmany míhají podel svižně jedoucího vláčku.

Pomalu dojíždějí k šachtě. Záchranáři vystupují z rikší a usedají na odkory ,které se povalují všude kolem a zůstali tady po havířích,kteří na nich sedávali,když čekali na klec,která je dopraví na povrch.

Milan si odpojuje masku dýchacího přístroje od hadic a snaří se pod požárním ventilem vymít zvratky. Tady v klidu ostře nasvíceného náraží mu vše co prožil připadá jako odporný sen a jen zápach linoucí se z jeho kalhot jej vrací do reality. …“stejně jsou to dobří kluci“

Dušan jako by cítil co se v Milanovi děje,jej plácne po zádech,když kolen něj prochází k telefonu aby si zavolal o klec.

„dobrý?no ne?“a zazubi se na Milana.

Pomyslí si,…“kurva ten chlap smrdí jako tchoř,měl bych mu říct at si tady ty gatě promyje,ale co?jsou to jeho posrané gatě a je to jeho boj,at si dělá co chce.“

„Jo Dušo,dobrý,ted už ano,ale nechápu jak jsem mohl tak spanikařit,měljsi mě kopnout do prdele“

„to víš,že jo a nohu bych měl osranou až po koleno ,“pomyslí si Dušan.

Nahlas dodává,“ser na to brácho na světě jsou i hezčí věci,nech to spát,moc se v tom nenimrej,pocity nechej na pokoji,nebo se z toho ještě zvencneš.Holt slabá chvílka může přijít na kohokoliv,nikdo není imuní,důležité je si to přiznat a naučit se tomu bránit.Ale hlavně nesmíš si to tak brát.Život je holt takovej,a ani Ty ani já jej nezměníme,no nic du volat at tady neskysneme do rána,stejně nás domů nepustí,tak si aspon zdřímneme v koupelu a ráno nás sem zase naženou.“

"ale teda smrdí mravně pomyslí si opět Dušan.

Na patro s rachotem dojíždí klec plná záchranářů.

„tak jak kluci?jak to vypadá?tady snad někdo šlápl do hovna?to jsmradu.Tož jak?“vyptávají se vystupující záchranáři Dušana.

No co,jak by to vypadalo,je to tam po výbuchu,všude plno bordela,začíná to tam docela parádně hořed,stojí to za hrubé hovno“odpovídá Dušan na otázky. „…hned na překopu 2021 ve staničení 1520 máte prvního postiženého,je tam přivalený pod vozy,však uvidíte,je vás dost,tak ho vytáhnete,v devatenácté ,hned za křížem to již hoří,je tam plno kouřa a jak to vypadá dál nevím,museli jsme se pro poruch u na jednom dýchači vrátit.No abych byl upřimný nečeká Vás tam nic pěkného,snad jen to,že tam je teplo a ne taková vykurvená zima jako tady.V žádném případě to nebude procházka růžovým sade.Aparáty si raději nasadte ještě na překopě před křížem,nějak se tam ty větry divně točí,je tam ted otočené větrání a už je tam dost“CO“ No at se Vám daří,at nám to neujede „Zdař Bůh“

Loučí se Dušan a spolu s četou nastupuje do vyprázdněné klece.

Karel tiskne páku signalizace do strojovny pětkrát za sebou,což je pro strojníka těžního stroje pokyn,že to může rozjet.

Klec sebou škubne a s přibývající rychlostí doprovázenou rachotem vyrazí k povrchu

Sobota 24,12,198,,00,34hod

Závora šachty je pernamentně otevřena.

Co chvíli se pod ni prosmykne do závodu nějaké vozidlo. S rostočenými čtyřmi majáky a naplno rozžehnutou světelnou rampou se do prostorů šachty vřítí výjezdový autobus,“Hlavní bánské záchrané stanice“.Přibrzdí jen na chvíli,aby mohl vyskočit technik pohotovosti,který na dispečinku přebere vedení operačního deníku a aby přibral na palubu promrzlého průvodce záchraných čet,který na vozidlo čekal už u závory aby jej navedl k jámě a potom podle instrukce povede četu na průzkum po prvním patře.Řídič se šikovně protáhne mezi sanitkou a policejním vozem a parkuje těsně za vozidlem místní pohotovostní jednotky,která již operuje v dole.

Průvodce,oznamuje osádce autobusu

,že“kluci jsou již v dole,na druhém patře,kde je naděje,že se najdou živé lidi větší“

„..no tak se podíváme na to co jste tady vymastili,kde tady máte telefon?“táže se velitel záchranářů.

Průvodce jej vede do budky naražečů,kde je trochu tepla a jsou zde soustředěny spojovací prostředky do dolu i strojovny.

Velitel se spojuje s havarijní komisí a dostává poslední upřesnující informace.

„..pánové,právě jsem se dozvěděl,že v šachtě byly naměřeny stopové hodnoty CO,kdo ví odkud se to tam nabralo?Ale to není podstatné,důležité je to ,že budeme fárat s již nasazenými přístroji.Tak si prosím vše zkontrolujte a to pořádně at potom není pruser.Uvědomte si,že jdeme do výduchu a do ohně,všichni víte co máte brát,tak si to posbírejte,at tady nic nezapomenete!!!A padáme do hlubin.Tak ještě jednou,pořádně přitáhnout masky!At se vám to na pysku neblemba,jako sedlo na krávě.Kdo ví co nás tam čeká.Dnes to nebude žádná sranda.Jestli se někdo necítí,at to řekne hned a nešetří si to do dolu.Všichni jste staří psi,tak víte o co jde.A kdyby snad někdo nevěděl ,tak jsem tady ještě já,tak žádné machrování.Na průsery tady není místo.Tod je vše co jsem vám chtěl sdělit.Má někdo nějaký dotaz? Jak vidím,tak nikdo,všem je vše jasné.To jsem rád,tak pán Bůh nás ochranuj.Jdeme na to.“

Četa nastupují do připravené klece a sjíždějí na první patro dolu.

„..a jsme tady“oznamuje průvodce když klec s houpnutim dosedá na úroven patra.

S klece dává „VÉEFKOU“signál k zastavení a otevírá bezpečnostní branky bránící v pádu do jámového komína.

Obě čety ukázněně vystupují do prostoru náraží,kde je vítá již zvýšené teplo. Jedenáct mužů se řadí v náraží prvního patra.

Klec mizí někde do hlubin pod patrem

.V naprostém tichu se do šumění přístrojů ozývá jen tiché cvakání dýchacích ventilů,usměrnujících proud vzdušnin v dýchacích přístrojích.Muži se rozhlížejí po okolí.

Oranžové postavy,s vaky s přístroji na zádech ve svých panoramatických maskách vypadají jako návštěvníci z jiné planety.

Četař pokynem ruky vyzývá ostatní k postupu. Skupina dochází k prvním isolačním dveřím.

„oxyd uhelnatý,nula,hlásí muž s detektorem plynů mající na starost indikaci.

Četař si na chvíli snímá masku a povolení vydává i ostatním.

„tož se podíváme,jak to tady vypadá za těma dveřma,máš mapu?podíváme se jak to tady máte raženo.“

průvodce na jeho dotaz vytahuje s tašky isometrické schéma dolu dolu“Pionýr“

Na rozložené mapě ukazuje četaři situaci

……..“ještě jedny dveře tady a pak doleva,po padesáti metrech jsou další izolační dvéře ,za nimi zase mírně vlevo a dostaneš se k výdušné jámě.Tady v ve sto osumdesáti metrech máme požární sklad,ale my půjdeme tady rovně po překopu až tady na ten kříž,potom kousek sem a jsme přímo nad devatenáctou slojí,pokud se tam vůbec dostaneme…“vysvětluje průvodce četařovi trasu po ,které se budou záchranáři pohybovat

….“no bude to asi pořádně zakouřené,ale tady to zatím vypadá,že izoláky to tady přežily,protivýbuchové dveře sedí,proto je tady čisto,je cítít,že od vtažné jámy sem protahují čerstvé větry a jde to až za druhé dveře.Zkusíme to otevřít,uvidíme co to udělá.Nasadte si masky a otevíráme!“velí četař.

Obrazek

 

Opatrně otvírají dveře. Za nimi ve vzduchu,stále víří ty nejjemnější frakce uhelného prachu,které se v ostrém světle halogenových lamp lesknou jako jinovatka. Vzniklý průvan okamžitě jemný prach zanáší k dalšímu objektu

. …“no tady se mi to líbí,je to tady bezpečné a dobře větrané, ty dvoumetrové izoláky s panceřovími dveřmi to dobře chrání,tady vytvoříme zásahovou základnu,hned tady vedle je rozvodna je tam telefon,spojení s povrchem je zajištěno a není tady zima.Záložní četa zůstane na telefonu zde v rozvodně a za další dveře půjde jen průzkumná četa a ta odsud potahne pojítko,kam dojde,tam dojde,uvidíme“

toto rozhodnutí sděluje velitel základny do havarijního štábu,

tam nemají podstatné námitky a s řešením souhlasí.Dostává požehnání k dalšímu postupu.

Průzkumná četa v dýchacích přístrojích postupuje k dalšímu protivýbuchovému objektu.

Ovšem tady nastal problem

,další těžké dvojité panceřové dveře usazené v mohutných závěsech v betonovém bloku,odmítají vydat své tajemství,Vzduchový otvírací mechanismus je mimo provoz a podtlak za dveřmi je tak silný že ani tři muži nemají sílu s dveřmi pohnout alespon o kousiček,což by stačilo k vyrovnání tlaků a přisáté dveře by povolily.

Záchranáři sbírají opodál pohozené použité vrtné tyče a pár dřevěných hranolů.Za použití těchto improvizovaných páčidel se snaží dveře otevřít alespon natolik,aby se do vzniklé mezery dala zasunout ocelová trubka. Konečně se daří otevřít první dveře,ty další by podle odhadu měli jít již podstatně snadněji

.Ale ouha,dva muži se do dveří opírají ze všech sil ale ty také stávkují.

…“kurva ,štelung,to snad není možné do prdele tam je asi permonik a drží to,pojdme chlapy a zapřeme se ,není možné,že ty kurvy nepovolí“!

Na povel četaře se všichni zapřou do stávkujících dveří. Něco za nimi s rachotem padá a se skřípěním se posunuje po kolejích,jak muži intenzivně tlačí.Za dveřmi leží převrácený prázdný důlní vozík.Zřejmě byl na dveře mrštěn tlakovou vlnou.Čelo vozu je silně deformované a i panceřové dveře nesou stopy silného nárazu.

..“kurna to musela být šupa,ještě štěstí,že nebyl plný,to by sme s tím ani nehli“hodnotí dílo jeden z mužů.

Opatrně ,jeden za druhým prolézají záchranáři kolem vozu a dávají pozor aby nezachytili o něco hadicemi přivádějícími kyslík do masek.

Hned za dveřmi je ovane závan horkého vzduchu.

Zorníky masek se okamžitě zamlžují,a stěrače musí stírat sraženou vlhkost z panoramatických zorníků .

Na kříži k výdušné jámě se před jejich zraky objevuje ohromná kupa změti,důlních vozů.Možná třicet vozů spolu s klaničáky s materialem ,vytvořilo chaotický zával.Prkna,dráty,potrubí,segmenty TH výztuže ucpaly chodbu od shora až dolu

.“…kurva ,no teda tady to vypadá,máte tu pěkný bordel,ještě,že se to vysralo až tady,vlítnout to na ten objekt,tak jsme byli v prdeli.ůkomentuje situaci četař.

…“a to jsme hochu kousek od šachty,jestli to je tak rozjebané po celé štrece,tak nás potěš pánbíček,to bude harakiri,než někam dolezeme,tak jsme bez kyslíku.“…dodává průvodce.

Mimovolně pokládá ruku na kolo njbližšího převráceného vozu.“……hmmmm,pěkně horké a ani se nehne

Pojednou se přes záchranáře převalí vlna velmi horkého vzduchu.

Je vidět,jak zhoustl procházející kouř a objevily se saze.

„no jdeme,tady nic nenastojíme a budeme se tím svinstvem muset nějak prodrápat.“

Četař se jako první vsunuje do vzniklého prostoru u spodku chodby vzniklém mezi vozy a výztuží.Prostor je tak těsný,že musí sejmutý dýchací přístroj opatrně posunovat před sebou,aby se vůbec protáhl. Po chvíli se vrací

. „je to dobrý,dá se tudy prolézt,ale bacha na nic nešahejte a s ničím nehýbejte,hezky opatrně a vždycky počkejte až bude ten před vámi na druhé straně pak lezte,já vám dám vždycky signál.“

Jeden za druhým se záchranáři soukají přes vozy do volného prostoru za nimi.Chodba je před nimi pokryta opět silnou vrstvou prachu,a ten jako by by žral světlo hlavových reflektorů,žádné stíny ,nic

:Nad hlavami se jim pohupují zbytky teplem zdeformovaných korýtek vodních uzávěr.Strhané potrubí visí v mohutných girlandách a strácí se v hustém kouři.Jen směr jeho vedení naznačuje směr postupu čety. Kouře se tlačí ve vlnách a silně houstnou.Viditelnost silně poklesla a je jen kolem jednoho metru.A když je vlna silnější,tak již není vidět ani na konec natažené paže.I teplota vzduchu nebo vlastně spíše kouře jde znatelně nahoru.Četa se zastavuje a provádí nezbytnou indikaci na přítomné plyny.Zároven měří teplotu a ta již ve výšce dvou metrů dosahuje třiceti osmi stupnů

. „metan nula a oxyd uhelnatý jeden a půl procenta,oznamuje muž,který ma měření na starost.

Do zápisníku si značí staničení a naměřené hodnoty

.četa je od jámy vzdálená třista padesát metrů.

..“je to tady,jako někde v parní lázni,taky hovno vidět a teplíčko“poznamená nškdo z čety.

Četař nařizuje mužům aby se navzájem spojili pomocí spojovacích lanek,proto,že viditelnost opravdu silně klesá. Muži se připínají jeden k druhému

. „..ted jsme jako děcka ve školce,ty chodí taky na špagátku aby se neztratily.“napadá průvodce,když se napojuje na četaře.

Pojítkem podává zprávu na základnu.

„…zatím vše OK,nic zvláštního,jen je tady trochu teplo a hovno vidět,jsme na lankách,tak,že dál to půjde pomaleji.Ale s tím nic nenaděláme,konec“

Trhnutím za lanko dává četař pokyn k dalšímu postupu.Jako vodící nitka se za záchranáři táhne hádek kabelu hlasitého telefonu pojítka. Základna obdržela první informace a ted je velitel tlumočí na povrch. Postup četě nesmírně stěžují,různé předměty visící do prostoru.Jsou to částice betonového pažení,vytrženého ze svých lůžek za „TH“výztuží,kabely a různé zbytky potrubí,které nespadlo na zem.Občas se jako fantom objeví v cestě důlní vůz a nebo hromada kamení vyjetého ze základky za výztuží.

Noha četaře naráží na něco mekého co do dolu určitě nepatří

.Opatrně poklekává a svítí pod sebe. Průvodce se také sklání a přisvěcuje svým reflektorem. V kuželech světel se objevuje tělo ležícího horníka,tělo nenese žádné viditelné stopy mechanického poškození.

„Otrava CO?“ průvodce spíše konstatuje,než-li se táže

. ..“jo tichá smrt“odpovídá četař.

Pokud to jde ,tak světlem a hmatem prohledávají záchranáři okolí. Sebezáchraný přístroj postiženého není nikde k nalezení,jen asi metr od těla se povaluje jeho přilba.

„moc mu nechybělo,pár set metrů a mohl přežít,kurva život“průvodce si ulevuje nadávkou.

Po zakreslení situace a hlášení na základnu postupuje četa vpřed. O pět set metrů dál se nachází postrádaný sebezáchraný přístroj mrtvého muže.Identifikační číslo lampy,přilby a přístroje souhlasí.Kdo ví jaké drama se zde odehrávalo?

Přístroj totiž visí nepoužitý na klanici vozu ze kterého pravděpodobně muž v době výbuchu vykládal dřevo. Opodál volně pohozené jsou další čtyři přístroje,které nejeví známky použití.Těla jejich uživatelů,najde později jiná zásahová četa.

Těla leží kolem dopravního vrátku ve svážné opodál. Nebožaci doplatili na své pohodlí,nechtělo se jim tahat s přístroji a tak je ponechali na kříži chodeb a již nestihli jejich nasazení. Možná by přežili,ted tady leží nehybní a jejich tváře nesou stopy otravy jedovatým plynem.Tak zdo budou odpočívat,ještě dlouhé hodiny než je záchranáři naleznou a vyprostí na povrch.

Postupující muži se již nacházejí v oblast devatenácté sloje.Bez spojení jsou již delší dobu,asi se někde přetrhl spojovací kablík.Ovšem to jim nebrání v tom aby nepostupovali dál. Místy je postup možný jen po čtyřech.Konečně dosahují napojení devatenácté sloje na překop ,po kterém se doposud pohybovali. Provádějí předepsaná měření a odebírají vzorky ovzduší do vzorkovnic. Daleko již nedojdou.Prakticky zde je konec jejich průzkumu.

Další horká vlna žehlí zasahující jednotku a tlačí je k zemi.Teplota prudce stoupá.Muži jsou tak silně propoceni jako by stáli pod tekoucí vodou.Viditelnost je již nulová.

Peklo otevřelo na plno své brány.

Šest oranžových postav ztracených v oblacích horkého dýmu ,se v pokrčeném postoji vraci zpět na základnu

.Teplota již dosahuje osumdesáti stupnů.

Jestli,že před tím byl postup namáhavý,tak ted je přímo strašlivý. Kovové součásti výbavy pálí do těla,maska se vpíjí do tváří a vdechovaný kyslík páchne po gumě.Nohy v gumových holínkách se koupou v litrech horkého potu.Muří cítí,jak jim stoupající žár spaluje konce ušních boltců i přec natažené kapuce protišlehových oděvů.Sahnout nyní na něco, rukou nechráněnou rukavicí ,by bylo velmi nebezpečné.

Cesta zpět,jako by neměla konce.Konečně dojdou k odloženému pojítku.Jejich jediným vodítkem na cestě je tenký zelený kabek,který si sem dotahli.Cestou zpět s sebou berou tělo postiženého horníka,nakládají jej na improvizovaná nosítka,vyrobena z kusu dopravního pásu,který uřezali u devatenácté sloje a pro tento učel jej dotáhli sem.

Na základnu dorážejí ve stavu totálního vyčerpání a dehydrace.

Muži ze záložní čety jim z unavených otlačených ramen pomáhají sejmout horké dýchací přístroje,a mění jim v nich pohlcovače kysličníku uhličitého a vodních par,ve kterých se pročištuje vydýchaný vzduch.Pohlcovače jsou tak moc horké,že se nedají uchopit holou rukou.

Muži ulehají na zem a někteří dostávají záchvat třesavky.Ostatní je balí do přinesených pokrývek a pomáhají jim ulehnout na odkory ze kterých záložní četa mezi tím vyrobila provizorní odpočívadla.

Nikomu se nechce mluvit.Pijí horký čaj a velitel základny zajištuje vystřídání čet v dole.

 

Povrch 02.30 hod

 

V místnosti výrobního náměstka,přiléhající k dispečinku je rušno. Tady zasedá havarijní komise a soustředují se zde všechny informace a zde se rozhoduje o dalším postupu.

Vedoucí likvidace havarie ,nechává povolat všechny dostupné prostředky,povolává záchrané čety se všech dolů v revíru.Jsou povoláváni zachranaři ze svých domovů.

Na stolech se vrší,hromádky důlních map a různých písemných materialu.Již jsou zde všichni kdož mají něco společného s likvidací havarie. Je učiněno zásadní rozhodnutí,vyprostit z dolu,pokud možno co nejvíce postižených horníků,pokud to bude v sílách záchranářů,tak se musí snažit dostat co nejdále a prohledat co největší oblast dolu.Všem zraněným se musí poskytnout kvalifikovaná první pomoc již v dole a s následným transportem do nejbližšího nemocničního zařízení,k tomuto učelu musí být připraven Obrazekpark sanitních vozidel,aby nedocházelo k prodlení.U sanitních vozidel zajistit kyvadlovou dopravu a co nerychlejší odbavení v nemocnicích.

Zabezpečit pravidelné,plynulé střídání zasahujících čet v dole,jejich stravování a vybudovat na povrchu základnu kde se budou čety hlásit a kde budou po zásahu odpočívat. Ovšem co je nejdůležitější,okamžitě po ukončení prací spojených se záchranou lidí a vyproštěním obětí,začít s urychlenou aktivitou uzavírat ohrožená pracoviště protivýbuchovými hrázemi

.Do Ruska byla postoupena žádost o zapůjčení protipožární techniky typu „GIG“,kde se v podstatě jednáObrazek o proudový motor z vyřazené stíhačky,který se instaluje před hrázový objekt s průduchem do požářiště,kterým se do ohně bude vhánět směs výfukových splodin s vodní párou. Je potvrzena zpráva,že vojenský special odstartoval z Kyjeva a je s přístrojem již na cestě do Mošnova.

Do havarijní komise přichází zpráva,že osazenstvo všech tří závodů je vyfáráno na povrch.A je ověřována jejich identita. Zde na hlavním závodě 2 je doposud pohřešováno čtyřicet tři horníků. Jsou již známa jejich evidenční čísla,nechávají se otevřít jejich šatnové skřínky aby se ověřilo,že tito lidé jsou opravdu ještě v podzemí. Občas se totž stalo,že horník předčasně vyfáral a zapoměl odevzdat lampu se sebezáchraným přístrojem,které ponechal uložené v uzamčené pracovní skřínce.Podle evidence sjezdu byl v hlubinách,ale skutečnost byla jiná,

Z dopravního podniku jsou povolány autobusy pro odvoz lidí do jejich domovů.

Podnikový autobus je již s některými již na cestě směr Havířov,s tím,že na zpáteční cestě na určených místech sbírá po trase záchranáře,které s teplých postelí vytáhlo zvonění telefonů.

Část vyfáraných horníků dostává teplé oblečení a je poslána nakládat pytlovaný písek a popílek z povrchového havarijního skladu,a nebo jsou posláni připravovat jiný material,který bude urychleně doppravovaný do dolu aby měli záchranáři s čím pracovat.

Vstup do závodu je uzavřen,a Policie spolu s členy závodní stráže ,přísně dbají na to aby do závodu byla vpuštěna jen vozidla a lidé v souvislosti s likvidací havarie.

Na nádvoří je již připraveno několik sanitních vozidel.Lékaři ošetřují zraněné a určují kam je sanitky povezou.

V prostorách podnikové sauny je vytvořeno středisko pro příjem,těch,kteří neměli to štěstí aby přežili.

Zde se tito postižení myjí a provádí se jejich první identifikace podle zubních a zdravotních karet.Odtud se se poškozená těla odsunují na zdravotní pitvu do vojenské nemocnice v Olomouci.

Všechny síly a prostředky se koncentrují na pomoc raněným a rychlou likvidaci požáru v podzemí, Každý se zučastněných má svůj úkol a ví přesně co má dělat.Vytváří se profesionální atmosfera,která v podobných situacích u vycvičených záchranářů panuje.

Na šachtu dorážejí první osobní atomobily záchranářů,kteří si si přes nepřízen počasí ,zvolili tento rychlý způsob dopravy. Také dorážejí první již kompletní čety z ostatních šachet v revíru s plnou výbavou,ještě před chvíli byli v podzemí na svých závodecha již se hlásí k směnmistrovi,kde dostávají vypsaný příkazový blok a bud hned fárají do dolu a nebo se usazují na povrchové základně,kde jsou připraveni vystřídat unavené čety,které se vracejí z akce.

Všude svítí plno světel a v blízkosti jámy parkují dojíždějící záchraná vozidla.Každou chvíli se s ječící sirenou a blikajícími majáky do závodu vřítí nějaké zásahové vozidlo. Všude je znát čilý pohyb a ruch.

 

Frýdek-Místek pátek večer

 

Pomalu se chystám ke spánku.Jdu do kuchyně a navyklým pohybem z ledničky vytahuji,pytlík s mlékem. Zuby utrhnu růžek a několika doušky obsah zredukuji na polovinu.

Ještě potichu do koupelny,abych neprobudil ženu a opatrně ulehám do postele.

„Tatko,probud se !Vstávej!“ …manželka se mnou cloumá,a já se nemohu vzpamatovat.Mám pocit,že jsem právě ted zaspal.Usilovně uvažuji co se děje?

„to už je ráno?“ptám se ženy nemoha se vzpamatovat z toho drastického probuzení.

..“kdepak ráno je půl druhé v noci,a v obyváku už alespon pět minut hrčí telefon,běž si to zvednout,stejně to je pro Tebe.Kdo by nám volal tak pozdě?Ani ve svátky nedají pokoj,ještě pobudí děcka,“hartusí moje žena

.Ale hnána intující,vstává se mnou.

Na zeleném displei digitálních hodin vedle telefonu přeskakují číslice.Opravdu je pul druhé,ráno.

„do prdele,kdo to zase otravuje?“pomyslím si. Zvedám sluchátko patřičně naladěný seřvat toho kdo se opovažuje rušit můj spánek. Po ospalosti není ani památky,jen odpovídám,ne,ne,není třeba auto neposílejte ,přijedu svým

.Rychle se jdu oblékat,koutkem úst prohodím k  ženě

." na šachtě je veliký průser,došlo tam k výbuchu a je tam moře mrtvých. "

Žena mi podává šálu a rukavice.Beru si čepici a hrnu se na chodbu domu.

„kdy se vrátíš?To asi nevíš?

“ „opravdu to nevím,ale zavolám Ti hned jak to půjde“

..“dávej na sebe prosím Tě pozor,já už neusnu a budu čekat“. …

“jo dám,“políbím manželkua vystřelím z baráku.

Hupnu do auta,…a nic .Starter ani nekvikne.

„všechno je v prdeli,jsem pako,budu muset zavolat pro auto.Do prdele já si v tom kalupu neuvědomil,jak venku mrzne.“ Co ted?

Prásknu dveřma od auta a jdu zpět domů

. Ale v tom v oknech průmyslovky zahlédnu odraz oranžového světla.Vzápětí s poza rohu vyjíždí posypový vůz.

Mávám rukama a Trambus zastavuje uprostřed cesty.

„co je mladej?omrzel Tě život?To se chceš nechat ode mě převálcovat?“

Chvatně řídiči vysvětluji v čem je problem,

..“dobrá a lano máš? A nebo víš co? Já tě tam na tu šachtu hodím,bude to možná rychlejší a ještě to tam prohrnu,at se jim to neklouže,stejně tam bude plno sanitek:Kdoví jestli by Ti ta tvoje kára chytla.Pojd a sedni si sem nahoru a jedeme“

Nu a tak přijíždím na hlavní závod,oranžovým taxíkem.

„..moc děkuji,strašně jste mi pomohl“

Sympatický vousáč mávne rukou,“si piš,mávne rukou a dodává“tak se měj kámo a štastný a veselý,ještě vám to tady trochu posypu když je tady takový provoz,“podotkne,když vidí jak okolo projíždí se zapnutými majáky nějake sanitní vozidlo.

 

Na stanici ZBZS

 

je jako v úle,až na to,že v úle není tolik kouře,ti co právě vyfárali jsou v jednom klubku s těmi co co právě jako já dorazili.

Všichni až na mě jsou dobrovolní záchranáři,ze všech závodů,tak jak se je podařilo poshánět,když vyfárali z dolu. Až na pár,jsou pro mě naprosto cizí.Ted tady vzrušeně pokřikují a s jejich hlasů je poznat obrovské vzrušení a občas i obavy z pro ně nevšední situace.

Když vidím ten „Babilon“,tak se raději vytočím hned ve dveřích a jdu naproti do kanclu našeho šéfika. Ovšem tam je jen požární důlní technik a ten mě vítá s obrovskou úlevou,pomalu jako ředitele.Po naší vzájemné averzi zde není ani stopy.

Okamžitě mi sděluje.“Mimi,prosím Tě rychle hupni do šlehovek,vezmi si četu,máš je už naproti připravené a mazejte do dolu.Tady máš už vypsaný příkazový blok“

Procházím očima ,jména na bloku.“…samí dobrovolní,tři vůbec neznám a to s nimi mám jít do akce?“ „Vždyt to je o šajstl.To tedy ne..to neberu,raději si počkám až příjde někdo z našich,chci mít jistotu,že mám v četě někoho naprosto spolehlivého“…bráním se seč mohu.

Jan mě přesvědčuje o tom, že ty kluky co neznám,zná dobře on.Jsou ze závodu tři,a on je zná velmi dobře z doby kdy na trojce fáral,jako revírník.A snaží se mě přesvědčit,jak jsou dobří a spolehliví a že již mají také něco za sebou,že to nejsou žádní bažanti.

Jako vždycky ,šéf má pravdu,nechal jsem se ukecat.

Jan spokojený,že to dopadlo ,jak si přál,mě vede k izometrickému schéma dolu a snaží se mě seznámit se situací a s poslední aktualizací hlášení z dolu. Ale tady mě spíš zajímá co ví přímo od kluků co právě vyfárali. Sám nemám moc důvěru ke sprostředkovaným informacím,které příjdou z komise a jsou již patřičně učesané a kde mi navíc chybí takové detaily,které se dají získat jen osobně.

Přeze všechno ale vidím,že to dnes bude hodně o pusinku. Z příkazu,který jsem zrovna dočetl jsem se dozvěděl,že mám fárat a proniknout s četou po druhém patře k k prorážce pod porubem ,která má obetnout poruchu a do které se měl porub 512 po svátcích prokopat. Tady se má dodělat první pytlová hráz aby se upravilo větrání a po zpáteční cestě a nebo kdyby již hráz byla hotova,dopravit na povrch těla nalezených obětí

.Ta jsou uložena někde poblíž důlní základny

.Ted si mám ještě vyzvednout nějakého lékaře a vzít jej s sebou na základnu,mám o něj pečovat jako o miminko,a nikde v dole jej neztratit..

Tot vše. Se všim souhlasím a jdu se převléknout do fáraček. V kostce seznamuji četu s průběhem práce a se situací v dole.Asi to budou fakt šikovní chlapi,mají pro mě již připravený dýchací přístroj a vše co budeme potřebovat včetně pětilitrového kanistru s s jakousi pomerančovou štávou.

Balíme si svých pět švestek a jdeme k jámě.

Po špinavé podlaze chodby v pátém patře,různě posedávají,polehávají cizí záchranáří

.Každý vyhuluje ,“jako Paskovský komín“ a s přehledm serou na příkaz napsaný na nějaké třímetrové tabuli,že „V tomto prostoru je zákaz kouření a používání otevřeného ohně“ O stěny se opírají jejich dýchací přístroje.

……….Hlubina..A.Z……Zárubek…Šverma….Armáda……..čtu si loga závodů na přístrojích.

…..“nooo,pomalu je tady už celý revír“pronáší můj novopečený zástupce,když si všiml ,že pozoruji tu plejádu

. „…vypadá to tak,a oprsklí jsou taky dobře,vyhulují si tady jako v“LasVegas“,ještě jim tu chybí karty a ruleta.

Dveřmi do technických koupelen,které nějaký dobrák vysadil ,je vidět,jak se pletu.

Vidím,jak se uvnitř mastí karty,jen to šustí,jako by hráli o duši.

Zde skupina záchranářů,která právě vyfárala z dolu,ještě celí mokří až se z nich kouří,smradlaví od kouře požáru,každý cígo v hubě a jedou o sto šest.Vůbec je nepřivádí do rozpaků,pohyb různých lidí včetně úplně cizích,kteří je zde mohou také vidět.

Hádají se u karet jako by hráli nejméně o milion.

„..jo kámošku,tady vidíš,jak ten život jde,před chvílí cpali hlavy do oprátky,za pár šupů lezli smrti do huby a ted už o tom ani neví. Karty jsou ted důležitější,jako žrádlo,nebo odpočínek.Podívej se ,ani ty prochcané košile si nestihli vyměnit. Holt realita života z jejich pohledu vypadá jinak,než jak se píše v chytrých knížkách o moderních hrdinech naší společnosti.“

U šachty ,je jen obsluha,chvíli musíme počkat než se naloží material pro první patro.

Za chvili jsme na řadě,nacpeme se do etáže a spolu s klanicovým vozem s nějakou močovinou frčíme do hlubin.

„..tak nám ty Vánoce začaly docela neštastně..“poznaméná někdo z čety.

Na patře na nás již čekají s lokomotivou.Mašinkářovi pomáháme připojit klaničák se kterým jsme sjeli a sedáme do rikší

. Koutkem oka pozoruji lékaře ,který s námi fáral a o kterého mám tak dobře pečovat. Dávám povel k odjezdu.

Chlapec je celý vyplašený,i když navenek se tváří jako anglický lord.Ale prozrazují jej jeho ruce,má je křečovitě zataté do řemenů pobruhů dýchacího přístroje a tako to,jak neustále cvaká s tlačítkem od vedení k manometru. „..jen klídek,pane doktore.tady se Vám nemůže nic stát,tady jde ještě o hovno.A tak ,kde to bude moc horké,tam s námi stejně nepujdete.Budete sedět na základně a pečovat o kluky co se vrátí z akce.Aby se nám náhodou některý nekantl z toho teplíčka.A za čtyři hodinky jste zase na povrchu“

abych ho odpoutal od všelijakých myšlenek,tak se jej ptám na jednoho známého lékaře a zavádím hovor na šance našeho národáku na mistrovství světa v hokeji.A tak jak sestavujeme mužstvo ,tak se do toho přidali i ostatní. Ani si neuvědomujeme čas a jsme na místě.

Předávám našeho doktůrka do péče velitele základny a na jeho příkaz střídáme četu,která se právě vrátila z ohně a doslova se z nich kouří.Jsou strašně utahaní a já jž vidím,jak budeme vypadat my ,jestli se vůbec vrátíme.

S nasazenými přístroji,pronikáme přes několik závalů,kterými ,naši předchůdci vytvořili nouzové průchody.až do těsné blízkosti pod těžní třídu pětset dvanáctky.

……..“týýý vole ,tady to vypadá,jako po výbuchu atomové bomby.Tudy snad ani nejde prolézt“

Karel Masopust,užasle hledí na zával křížové chodby před námi.

„…ale prolezeme ,Karlíku,prolezli jiní ,prolezeme i my.“..odpovídám a jako první se tlačím do díry v závale,jejiž vstup již,sice jen tak,aby se neřeklo,někdo zajistil pár kousky kulatiny,aby to alespon vypadalo trochu bezpečně.

Dávám si pozor at do něčeho nestrčím a nestrhnu ty tuny kamene na na nás a zároven i varuji ostatní,není to tady bůh ví jaké.

Pod vrchem závalu se líně vznášejí obláčky kouře.Tento úsek je již naprosto bez větrání,asi to bude někde dál zavalené již na tvrdo,no uvidíme co nás čeká. Začíná tady být docela teploučko,a pod vrchem,kam natahnu ruku až moc i na můj vkus a to mám k teplu docela kladný vztah.

Co se dá dělat?..dali jsme se na vonu,tak jdeme dál.

„….zkusíme to tudy“ukazuji na díru pod stropem závalu,která se na chvíli objevila v mezi kouřovými vlnami.

A ,tak se pomalu ,jako krtečci,hrabeme přes kupy kamení jeden za druhým,někam do neznáma.Kamení nám ujíždí pod nohama a ostré hrany docela solině rozdírají naše oděvy aby se nám dostaly na kůži.Začíná mě bolet koleno,které jsem si namohl minulý týden při stolním tenise a,které doposud nevědělo o životě.Vytlačované kamení padá na ruce toho kdo leze za mnou a slyším,maskou zkrelené zvuky,jak si ulevuje nadávkou.Dofám,že ty tituly nemyslel na mě. Přelézáme oblouky výztuže,které před výbuchem byly stropem,abychom se po pár desítkách metrech již zcela promočení,po kupě forotu svezli opět níž.

Po této rozcvičce po překonání několika závalových vln vytvořených mimo jiné i nakupením gumy pásových dopravníků se dostáváme do míst,kam až došli naši předchůdci a ,které označili křídovou značkou s udáním data a hodiny.

Co se dá dělat,ted již dál jdeme ,jak se říká za své

.Po chvíli míjíme mrtvé tělo vražené mezi plechy hřeblového dopravníku,které jsou řetězi přopoutané na vozíčky dopravní drážky,tak jak je tlaková vlna strhla a jejiž segmenty jsou různě poházené kolem. Na ocelovém háku závěsu,jako u řezníka visí část utržené nohy.

V některých místech chodby musíme opět na všechny čtyři

.O jednom místě jsem si již myslel,že tady končíme ,ale daří se nám vybudovat průchod a po břiše s přístroji,které jsme museli sunout před sebou jsme se dostali i za tuto překážku. Stále si hlídám čas,abychom se stihli vrátit na základnu a přídávám s na zpáteční cestu pomyslnou čtvrthodinu. U převodovky převráceného pohonu,který signalizuje,že se již blížíme k cíli ,nalézáme další tělo

.Tělo je celé postříkané pěnou s hasícího přístroje,“VP7N“Který se spolu s několika dalšími přístroji válí opodál.K jeho adjustaci zřejmě došlo,když jej ze závěsu strhla tlaková vlna a přístroj se po nárazu sám odpálil.

Konečně jsme minuli zavalený vchud do prorážky,

…“tam tedy nepolezu ani za zlaté prase,to si musí zkusit někdo jiný,nejsem žádný superman a cítím,že toho mám již dost

,do nohou dostávám třes od námahy a kolena pálí jako čert.

Dávám povel k zastavení postupu,i na klucích pozoruji známky vyčerpání.Je slyšet jen jejich dýchání a klapot ventilů přístrojů.S chlapů se kouří a když sahnu na kryt Karlova přístroje,tak i přes rukavici cítím,jak moc hřeje. Volím další postup k porubu 518,kam to máme podle mapy asi stopadesát metrů. Pokud terén bude alespon,tak schůdný jako doposut,tak to stihneme prozkoumat.Kluci s mým postupem souhlasí i když někteří jen za cenu velkého sebezapření

. A jsme pod porubem,

tady to vypadá jako by se nic nestalo dokonce i nějaký pracovní kabát visí na kabelu.Zde nacházíme opět několik těl v polohách ,jak je zastihla smrt.

Zodpovědně zaměřuji a zakresluji situaci a polohu každého těla,připisuji čísla opsaná z důlních lamp a sebezáchranných přístrojů.,pokud jsme nějaké našli.

„..kouř hezký houstne a teplíčko se neustále zvyšuje,je to tady na zdechnutí“ Cítím,jak mi v žilách buší „vařící“krev.Z holínek vylévám litry potu,a do profilu zavěšuji maximální teploměr. Sloupec rtuti se zastvuje heky daleko za devadesátkou,a to jsem teploměr zavěsil kousek nad hlavou,tam nahoře to bude už peklo.

Nožem rychle řežeme s pásové gumy pruh dlouhý asi dva metry.Do každého rohu ještě proříznout díru ,aby bylo kudy prostrčit ruce a provizorní nosítka jsou na světě. Nakládám e ,podle odhadu nejlehčí tělo,drátem jej přikurtujeme k nosítkám abychom ho cestou někde neztratili a pomalu i s se smutným nákladem,odcházíme z horké zony.

„…pomyslím si

,že ti hoši,které zde zanecháváme,budou asi hodně vysušeni a vyuzení,než je další čety dopraví na povrch.“

Vyčerpaní a na okraji sil,kdy sám jen velmi těžce zvládám pocit na dávení,kdy cítím,jak mi od vyčerpání a únavy vibruje žaludek,dorážíme na kříž chodeb

.Po překonání toho hnusného závalu,jsme ale totálně hotovi.

Dávám opět pokyn ke krátkému odpočínku.

Každému muži kontroluji jeho zásobu kyslíku v dýchacím přístroji.Klucí sebou praští na místě kde jsme zůstali stát a resignované hledí pod sebe. Tak jsme si opět zase jednou hrábli na dno svých rezerv.

Dolů na překop to je z kopce a chybí nám jen stotřicet metrů.Ale v tom bordelu co je pod nohama a nad hlavou,po mokré počvě to nebude nic snadného.Pak ještě čtyřicet metrů a jsme na překopě.Tam už bude hej ,konečně budeme moci z namožených ramen sundat ty upocené přístroje a masky ve kterých nám brady plavou ve vlastním potu.

Kouř okolo začíná nabývat na intenzitě.

„..kurva ,to nám ještě scházelo,hovno vidět,to se s těmi nosítky ještě pozabíjíme“ozve se jen takové přidušené zamrmlání. „.

.chudáci kluci,už nemohou ani mluvit

Dávám pokyn k dalšímu postupu

. Nikomu se nechce vstanout ze země,kde je přece jen o chloupek chladněji.

Sám se nutím uchopit okraj gumy nosítek do rozbolavěné ruky. Cítím,jak mají prsty snahu, se sami narovnat. Tělo odmítá poslouchat. Zatínám zuby až cítím v ústech slanou pachut krve.Silou vůle se nutím, abych se vůbec pohnul

„..pojdme kluci,dokud je vidět pod nohy,at to slezeme alespon dolu a tam spočneme.“

I oni mají všeho již dost a jsou vyčerpaní,zvedají se ze zatatými zuby a chápou se nosítek.

Jdou,je to dobré,jak se pohnuli,tak to dojdeme.

Pět oranžových loutek, se mechanicky pohybuje kupředu. Kamení ujíždí pod nohami. Supění utlumené maskou přerušují jen automaticky vyřčená slova prvního nosiče,který ostatní varuje před překážkami,které zadní muži nevidí, neboť před sebou mají nosítka

Konečně jsme slezli ,ten kurevský kopec. Jsme na základní třídě.

Ted mi je teprve jasné,odkud se najednou vzalo tolik kouře a tepla. Ve svážné pod námi vedoucí na třetí patro to vypadá jako v komíně.Valí se proti nám oblaka kouře se sazemi.

Konec cesty,je to za námi ,jsme v čistém průchodním větrání. Unavené dřevěné prsty již nemají sílu udržet nosítka,sami proti mé vůli se rovnají.Pouštím nosítka na zem.S chutí si skřivenými prsty strhávám masku a shazuji ze zad dvacet kilo přístroje.Oči mě štípají od soli z potu.Vymývám si je teplou vodou ,co jsem si nesl v bandasce.

„…kluci vyměnte si pohlcovače a kyslík“..vydávám poslední rozkaz

. Sám na svém přístroji nemohu povolit zapečené šroubení.Pohlcovač pálí,jako by ležel na rozpálené výhni a ne dvě hodiny v přístroji na mých zádech.

Nosítka s tělem přebírá četa z dolu Doubrava,která pro nás tvořila zálohu a,kterou jsme v ohni střídali , jde ted na povrch.

My ted budeme záložní četa pro četu z dolu ČSA,která se připravuje do akce,budou  pokračovat tam kde my jsme zkončili. Ja s jejich četařem, upřesnuji trasu a upozornuji jej na nebezpečná místa.

Na základnu donesli várnice s čajem ,spoustu horkého čaje.Lejeme jej do sebe.Pijeme jako trosečníci.Je neuvěřitelné kolik toho vypijeme.Sám u sebe to odhaduji ,alespon na tři litry.

Po zemi sbírám ještě horké odhozené pohlcovače a kladu je je do řady pod bok chodby.

Jen s maximálním úsilím se nutím jít podat hlášení.

Ještě jednou se pořádně napiji a balím se do deky , ulehám na horké pohlcovače,které jsem si před chvíli hezký rozložil do tvaru lehátka.Ty, ted příjemně hřejí do zad. Masíruji si nateklé křivé prsty a naběhlá ramena. Ted je na světě zase hezky.Je úžasné,jak se tělo dokáže rychle zregenerovat.Odpočíváme asi hodinu a já si dokonce i na chvíli schrupnul.Cítím jak se mi opět vrací síla a chut do práce.

Kluci už do hlavy tlačí svačinky,které mezi tím na základnu dopravila zásobovací četa.

Volá mě velitel základny.

Právě dorazily nové čerstvé síly.Zdravím se s těmi co znám z jiných zásahů.jsou to chlapi z“ Pokroku“

Velitel je posílá na průzkum prorážky pod druhé patro,údajně by tam měli být tři lidé,dávám jim informace o postupu,shodou okolností jsem tam včera fáral na kontrolní fárání a ,tak si pamatuji co kde po cestě potkají.Vyprávím jím o závale,který je hned pod křížem chodeb.Vypadají zdatně a odhodlaně,možná se tím nějak prohrabou,ale vůbec jim nezávidím. Dostanou velmi tvrdý záhul.

Velitel nas posílá ještě s jednou četou co se vrátila se stavby hráze na povrch.

Poslední práce.

Nakládáme těla vyproštěných osob uložena v připravených pontonech na klanicové vozy. Ty připřahujeme za naše rikše a lokomotivu.Ted nám již nic nebrání v cestě na povrch.Poslední kontrola,zdali máme vše co jsme si přinesli a jedeme. Mašinkář s piety k ostatkům,jede velmi pomalu a po celou dobu zvoní na výstražný zvon, který má umístěný na stroji,jako by vzdával poslední poctu,těm kdož se již nikdy do svých domovů nevrátí.. Pomalá nezvyklá houpavá jízda s klapotem kol na spojích kolejí mě dostává do stavu,takové nějaké podivné letargie. Chvílemi si ani neuvědomuji,že jsem šestset metrů hluboko v dole.Myšlenky se líně jako v olejové lázni převalují hlavou aby se objevily a zase mizeli bez mého pochopení. Pojednou se cítím strašně slabý,naprosto grogy,ted by mě snad zbilo i malé dítě. Jsme u šachty,svůj hrůzný náklad klademe do klece a fáráme na povrch.

Na povrchu ostatky odnášíme k umytí a identifikaci do sauny.

Čerstvý mrazivý vzduch mi připadá jako něco nezkutečného. Zhluboka se nadechuji,až mě zabolí v plících.Začíná mě pálit v krku.

V sauně bylo jako v prádelně,jsem docela rád,že jsme od tamtud vypadli.

Venku je ,tak dobře,že se mi nechce vůbec nahoru na stanici. Tak se chvíli brouzdám bílým sněhem,kolem šachty ,okolo promrzlých policajtů,kteří si mě prohlížejí,jako by v životě neviděli,unaveného ,špinavého a smradlavého záchranáře,do kterého se dává zima,a který touží po kousku klidného místa a cigaretě.

Musím se vrátit a napsat hlášení ,vyzvednout pro kluky stravenky a dát se trochu do pořádku.Hlavně se sebe shodit ten promočený hnůj.

Na záchrance se dovídám,že jsme určení ,jako záložní četa na povrchu.

Povrchová základna je v koupelnách,a jak to vidím ,tak už fárat asi nebudeme.Je tady plno nových záchranářů a co chvíli dorážejí další čety. Právě do dolu odcházejí dvě čety.

Urychleně okupujeme po nich opuštěná místa.Ulehám na lavici a od někoho si vyžebrávám cigaretu,a hned si ji odpaluji.Dnes to je první,až se mi s te slasti zatočila hlava.Ruku s cigaretou si kladu na hrud a pouštím kouř v kroužcích nad sebe ke podmočenému stropu. Je neuvěřitelné,jak málo stačí ke spokojenosti.

Důl obtínka porubu 518

..tak hoši,toto by měla být ta prorážka,či vlastně obtínka,ale to je jedno,“funí do masky četař z „Pokroku“ a ukazuje na kupy kamení ze ,kterého čouhají potrubí , v levém boku chodby.

…“no kůůůrva,na to ale stačit sami nebudeme“remcá někdo z čety.

„…do prdele neser mě,ještě jsi nevyhodil ani kamen a už seš nějak chytrej,mladej,řekni mě kam by se tu vlezla další četa?ty debile,je nás tady už pět a jsme tady jako sardinky,sami máme problém se tady srovnyt a to budeme potřebovat místo kam uložíme ten bordel,až ho začneme tahat.“reaguje podrážděně četař,který sám není se situací moc nadšený

. ..“to budeme řešit,áž si tady uděláme místo,pak zavolám na základnu a oni nám sem někoho pošlou,to víš ,že se s tím tady sami paprčit nebudeme a tam jich je jak mladých myší.“dodává smířlivě.

Sám jako první bere do ruka „kylof“a začíná odkopávat a odhrnovat větší kameny.

Chlapi se připojují a hromada závalu se pomalu počíná přemístovat,a prostor okolo se čistí a zvětšuje.Dřeva na budování je kolem dost a pila si jen pohvizduje. Muži těžce dýchají a dorozumívaji se jen gesty,je vidět,že to je dobře sehraná parta a ne žádné sbíraniko.

Když se vyčistil a zajistil prostor,tak četař plní slib a povolává ze základny další četu na odkrytí prorážky.Než dorazí četa z dolu „Dukla“ tak si muži posedají na zem a odpočívají.

Po chvíli se již hlásí četař nové pracovní skupiny a hned si rozděluje práci v četě

. „..dva chlapi půjdou vystřídat ty na čelbě a zbytek bude dopravovat dřevo,na zpáteční cestě uloží ty šutry o kousek dál at se nám to tady neválí pod nohama.A odtahujte i pažnice a tahokov at se o to někdo neporaní,nebo si neurve hadici.A nedivočte!Je nás tu fakt jako malých myší,tak se to v v klídku zvládne.“

Sám se hrne do díry,asi metr na metr.

„tož,jaká chlapi,jak to jde? Pustte mě tam a vylezte si spočnout,já to budu vyhazovat dolů a vy to jenom ukládejte,jak vidím ,tak jste si tady pěkně mákli.“

..“co ,jak by mělo jít vždyt to vidíš,stojí to za hovno,horko tu je jak na Sahaře,prd je vidět a ted v tom něco dělej.Je to tady takový zkurvený pičinec,jak tam vlezeš,tak se ani neotočíš a kameně musíš protlačovat pod sebou.Že já se kurva ve škole lepší neučíl,ted sem mohl sedět někde v kanclu a ne tady v te prdeli.“odpovídá četař z Pokroku.

Střídajíci muž si přes hlavu přetahuje dýchací přístroj a po zemi jej tlačí před sebou do díry,kde bude pracovat.Po třech metrech průlez končí,a opět pokračuje zával.Tady začíná jeho práce,pomalu jeden za druhým uvolnuje kameny,a podávává je pod svým tělem za sebe,kde je odebírá další muž.Tak se hornina stěhuje z ruky do ruky na základní třídu.Ještě několik minut namáhavé práce a muž se nechá střídat.

Ostatní jako krtci hrabou v závale aniž by věděli k čemu bude dobré jejich nadlidské úsilí.

Po dvou hodinách práce přichází další střídání čet. Opět přicházejí čerstvé síly aby pokračovali v jejich díle. Příchozí čety jsou složené z místních záchranářů.

Po poradě se četaři rozhodují,že se průlez musí kvůli manipulaci s dlouhým materialem rozšířit alespon na sto dvacet centimetrů a taky o něco zvýšit aby si nemuseli neustále sundávad dýchací přístroje ze zad.Práce potom půjde rychleji,čas se stává od této chvíle jejich největším nepřítelem.

Pojednou plynulý odsun horniny ustává

. „..co se děje bobánci?“ptá se četař a zahlíží do zakouřeného průlezu jako bacil do lékarny,už vidí něčí podrážky,nohy patří muži,který jako rak leze po spátku ven z díry do obtínky

. „..ten zadýchaně odpovídá,“máme to prohrábnuté šéfe,dá se tam už vlézt.“

„..fajn,dobrý a jak to vypadá dál do vrchu?“

„…kouř je slabý,tak jsem dosvítil možná dvacet metrů do vrchu,stojky stojí,jako vojáci a je tam i chladněji,ten kouř se tam asi natlačuje odsud,dokonce je cítit,že to tam i trochu protahuje.Ale výška ubývá,jestli se tam poleze,tak nevím,v těch „DREGRECH“ se tam moc nehneme,jinak nic.Ani človíček.“

„…to si piš,že se tam poleze,průzkum se udělá v „eská čtverkách“.Je to dobrý,vratte se na základnu a nechejte sem poslat tři přístoje „SK4“ polezeme tam jen dva.“rozhoduje četař.

„..hoši,jak jste na tom s kyslíkem?Vydržíte?“

„samo je to dobrý máme kolem stovky“odpovídají jeden za druhým,po kontrole tlaku na manometru.

„..bezva,tak to tady krapetek rozšíříme at se nám lépe leze,já to obhlédnu.“

Četař bere detektor a interferometr a souká se do uvolněné díry. Po několika minutách vyléza zpět.

„..vypadá to dobře,měl jsi pravdu je tam i dost kyslíku,dá se tam dokonce i dýchat já to zkusil. CH4 nula celá osum desetin,CO jen nějaká ta tisícinka“

„..asi tam fučí vzduch z poškozeného potrubí a tak tam za závalem vznikla taková kapsa,malá přetlaková komora a nepustila tam ten kouř odsud….“nahlas uvažuje jeho zástupce.

A pokračuje“…tak,jak Bodo?budeme čekat na ty eskáče,nebo to riskneme sami?“

„….dobrá,riskneme to,ale uděláme to takhle.

Ty Frantíku jsi z nás“ nejplacatější“polezeš první,pořád si budeš hlídat metan.Mirek s aparátem Tě bude jistit,uváže si tě za nohu,kdyby něco,tak hned ven,aparát budeš mít pár metrů pod sebou.Ty Ladiku si vezmeš detektor a budeš čučet tady v díře a průběžně budeš indikovat CO,jak se to jen trochu pohne nahoru,tak okamžitě zakýváš na kluky světlem a všichni se stahnete sem dolů.Jasný???A,žádné machrovinky..“

….“jo Bodo,je to jasnačka,deme na to“

Tři chlapi se noří do prorážky a mizí jeden za druhým v díře,jen zvuk šoupání plechů dýchacích přístrjů o kamení svědčí o jejich pohybu.

Hned za závalem si masku sundává Franta,opatrně se nadechuje,nic,ječtě to zkusí párkrát a dává pokyn ostatním

,“chlapi je to dobrý,můžete ty olačky dát z pusy dolu“

Prorážka je nedokončena a měří šedesát metrů a prvních sedm mají za sebou

. „….tož ,jo deme Miro?“

„..jo můžeme..“

Dva muži se plazí,vzhůru prorážkou,která má úklon asi padesát stupnů,je zde velmi hladko a občas chybí i nějaká ta stojka.Chvilemi se není o co vzepřít a,tak to jde velmi těžko.Navíc Mirek sebou tahne ještě dýchací přístroj.K tomu se již,také počíná projevovat únava z předcházející práce v dýchacích přístrojích.

Franta lezoucí před Mirkem o nějakých pět metrů výše,pojednou sjíždí po kluzké počvě zpět,

Mirek se nohama vzepře o stojku a chytá kolegu za kabát od šlehovek a przdí jeho pád.Jinak by mu ujel hodně dolu.

„….co blbneš vole,jedeš si tady jako na toboganu na koupališti,málem jsme sjeli oba..“

„…jsem kus hnupa,na stojce bylo signální lanko,chtěl jsem se po něm trochu přitáhnout,ale je ho jen kousek jen tak přehozený pře tu stojku a ,tak jsem šustnul dolu k tobě,díky,“vysvětluje Franta svoji exibici a ukazuje zbytek signálního lanka omotaný kolem zápěstí ,lanko chce odhodit do pontonové dráhy.

..“nezahazuj to a dej to sem,já si na to uvážu aparát a budu si ho popotahovat,lepší se mi poleze za tebou“a taky ihned Mirek uskutečnuje svůj zlepšovák,na dopravu dýchacího přístroje.

Po krátkém oddechu ,vyvolaném touto situací,oba muži opět pokračují ve výstupu. Co chvíli nedočkavě prosvěcují prostor nad sebou,nemohou vidět až na konec,protože patnáct metrů nad nimi se nachází ostrý zlom. Konečně jsou u zlomu a alespon to ,tak vypadá,že to je konečná.Otřesem po výbuchu byl uvolněný strop v poruše a tady přesně ve zlomu si sedl na počvu.

.“no a jsme v prdeli,to je teda konec,další zával,přes to se nedostaneme a kdo ví kde to končí??“

„…počkej Miro a nedivoč,tady u pilíře je díra,akorát pro mě na prolezení já tam zkusím prolézt,vždyt ta pitomá čelba už nemůže být daleko,musí být někde za tou poruchou,díval jsem se do mapy,víc jak deset metrů možná patnáct to není v žádném případě.Když už jsme vylezli až sem ,tak to nevzdáme ,já to zkusím“.

Franta se jako had souká do do díry v boku závalu.Mirek pozoruje ,jak v díře mizí podrážky Frantových bot a myslí si,že ho by teda do takové hnusné díry nedostal nikdo ani za kus zlata. Z díry se ozývá přitlumený hlas

. „….nějak se to tady do prdele zůžuje….ale vidím nějaké světlo,ty vole ,tam někdo je….“

Franta sebou mele v díře ,jako jezevčík v noře,když cítí lišku.Drápe se nahoru ze všech sil.Mocně se vzpírá lokty a koleny,má je již celé sedřené do krve,nejde to a nejde,od námahy a zlosti jen supí

. „…Boha jeho,do prdele,nejde to je to moc uzké i na mě Miro“

„…tak se na to vyser a vrat se,pojd dolu,udělali jsme co šlo,nebo tam chceš zůstat?“

„…..nééé..zkusím to ještě bokem ,jenom co se mi podaří se vytočit,do prdele nejde to tady se už nehnu ani o milimetr,je to kurva úzké jak svina“

Franta je v úzkém otvoru totálně zaseknutý.

„…vracim se dávej bacha asi poletí nšjaký „kamínek“

Couvne o pul metru a konec,ted již nemůže ani dolů

.“…budeš mi muset pomoct,chytni mě za nohy zkus mě stahnout dolů,zkouším to nahoru i dolů a nejde to.

Stalo se to nejhorší,jak Franta popojel dolů,tak se mu vyhrnul kabát od šlehovek a zůstal v díře trčet jako špunt v lahvi.A navíc začíná propadat panice.

Má pocit,že nemůže dýchat a že ho hornina rozdrtí.

„.Miro já se tady dusím,nemůžu dýchat a ono se to na mě nějak tlačí a rozmačká mě to pomoz mi nějak“

„…klid Ferko,klídek,jak můžeš mluvit,tak se nedusíš,vydrž a nepanikař,já Ti pomůžu,to víš,že Tě tady nenechám.Spolu jsme sem vlezli,tak taky spolu vylezeme,neboj něco vymyslíme.“ „..vždyt když to šlo tam,tak to půjde i ven,“uklidnuje Mirek partáka. „…počkej už to mám,zkus popolézt dopředu a ruce natáhni nad sebe a nehýbej se,totiž,jak jsi lezl nahoru,tak jsi se tlačil pod zlomeným odkorem,Vzpomínáš si?“

„..jo a co jako má být??“

“..no ,hodně,to je totiž to co tě drží,jak lezeš dolů,tak se ti štěpina dostala ze zadu pod blůzu a ty jsi na ni jako na háku, a jak se vzpíráš tak ona pruží a nepustí Tě dál.Tak,že jakmile Ti vyleze z pod blůzy,tak zůstan klidně ležet a já něco zkusím,myslím si,že to výjde“.

Mirek od přístoje odvazuje signální lanko,s nataženýma rukama se půlkou těla natlačuje do díry za kamarádem,jde jen ,tak daleko až dosáhne na Frantovi nohy

. „…dej ty haksny k sobě,at ti je můžu svázat“nařizuje.

Lankem svazuje nohy k sobě, s volným koncem lanka se souká zpět pod zával

Vzepře se o stojky a volá na Frantu

“….ted vydechni a nedýchej,přitlač se k zemi a drž:!“

Potom začne tahnout silně za lanko. Franta se zaupěním,vyjíždí z prorážky.

„…no vidíš a mám Tě jako kapra“směje se Mirek,když Frantík leží již vedle něho

. „…Miro ,já tam viděl nějaké světlo budou tam lidi,musíme se tam dostat a vytáhnout je,přece je tam nenecháme.“

Po předchozí panice nenní ani stopy,opět je to racionálně uvžujíci profesional.

„..kurva to přece nejde,že já se tam nedostanu,když jsem tam lezl,tak jsem chytal za hadry co mám na sobě.Nejužší místo je pod tím zlomeným odkorem,jinak to jde.Sundám si fáračky a polezu tam nahý,aspon se nebudu mít za co pověsit,pak to půjde jako po másle.“

Při řeči si svléká boty a stahuje ze sebe oblečení,v leže to moc nejde,ale je svlečený.

Mirek pozoruje Frantovo do krve zedřené zubožené tělo a obdivuje jeho vůli.

Franta se souká znovu zpět do díry,akumulátor lampy tahne za sebou za přívodní kabel,nevzal si ani opasek. Po chvíli se ozývá vzrušeným hlasem,ty vole jsou tady živí lidé,slabě dýchají.

„..Franto neblbni,jak by tady někdo mohl přežít??“

..“ty vole fakt jsou živi asi je zachránil ten dvojitý zával,kyslíku tady něco je i když už melou z posledního,slabě tady fouká vzduch se sbíječky,ale asi se tu shromažduje metan začíná se mi točit hlava a asi proto jsou i oni v limbu.“Taky jsou dost poraněni,je tady vražený ponton,jeden je pod nim přimáčknutý a druhý je dost přisypaný,a to že jsou grogy jim asi taky pomohlo.že ještě jsou na živu jinak by si to tady dávno vydýchali cugrunt a byli by už v prdeli.“

„a co třetí,obvykle jsou v prorážce tři,ten tam je taky?“

„…ne nikoho tu již nevidím,jsou tu jenom ti dva neštastníci,ale kurva,nevím jak je odsud dostaneme,když se nehýbají.?

“ „..máš nůž??

“ „..kurva vole,Ty si snad děláš bobky,vždyt jsem lezl po naháču,kde bych ho vzal?Nejsem „Motýlek“abych ho nosil v prdeli.“

„..prohledej ty chlapy,jsou to prorážkoví a ti nože nosí furt u sebe!“

„..máš pravdu,nůž jsem našel a co s ním?,měl ho jeden v kapse.“

„…fajn,polezou,jako jsi lezl Ty,rozřezej na nich hadry a svlíkni je do naha,pak je lankem stahneme sem ke mně dolu,tady se dá dýchat.Já zatím zavolám z dola kluky at nám pomohou a,Ty je hlídej at se nám neudusí,když už jsme je našli.Hezky je rovnej s rukama nad hlavou,hlavně dávej bacha na jazyky at jim nezapadnou.Budou sice dodrápaní,ale naši.“

Mezi tím co Franta opatrně řeže pracovní oděvy,opasky a holínky,volá Mirek pod sebe dolů.

„..na dole…volá prorážkou.!“

„…co je co se stalo ?Ozývá se Ladik.

„…pošli sem Bodu a Vlastika,více se sem stejně nevleze,at uřežou dvoje nosítka,našli jsme živé lidi,jsou dotlučení a v bezvědomí,stahneme je na gumě dolů a volejte na základnu at pošlou křísicí přistroje a nějaké dláhy,jsou dost dojebaní.A pohněte se,Fero je tam s nimi sám,taky vemte horolezecké lano a nějaké popruhy!!!“

Od této chvíle se záchrana a vyproštění obou postižených mužů stává rutiní záležitostí.

Oba muži jsou dopraveni s kyslíkovými přístroji na základnu,kde jič čeká lékař,který poskydne další odbornou péči,před dopravou na povrch.

Havarijní komise

Sobota ráno,místnost přiléhající k dispečinku

 

„……..vážení,právě jsem se dozvěděl,že záchranáři vyprostili z prorážky dva lidi,a to za velmi stížených a riskantních podmínek ,třetí muž,který se tam měl také nacházet je nezvěstný a zatím se jej nepodařilo nalézt.“oznamuje technik pověřený funkcí styčného důstojníka s dispečinkem,členům havarijní komise.

„..kdo je vyprostil?“táže se vedoucí likvidace havarie.

„..to ještě nevím,soudruhu inženýre.“

.“…..dobrá,tak to zjistěte a četě,která zásah provedla navrhuji odměnu,prosím aby jste si to poznačil at se na ty chlapy v tom frmolu nezapomene.“

.“..pokračujeme soudruzi…“Ředitel podniku si nasazuje brýle a sklání se nad mapou důlního pole

- „…kolik hrází budete stavět?a kde?“,táže se vedoucího likvidace havarie,ředitele HBZS ing.Hájka.

„zatím pět,dvě se již budují,tady ,tady,a tady se končí se stavbou,čekáme až bude dostavěna H1 abychom to mohli celé synchroně uzavřít,v primární části a potom přikročíme k dalším opatřením“,ukazuje ing.Hajek tužkou na mapách rozložených na stolech,kam právě zakresluje stávající situaci

. „………..rozhodl jsem se pro uuzavření celé oblasti sloje B14 a jejiho okolí a k použití „Parogenerátorů“k utlumení požáru a natlačení dusíku.Návěsy jsou již na cestě.Kdybychom s tím váhali,tak by mohly nastat komplikace,tady a tady……“

zde ve vzrušené atmosféře se rozhoduje o dalším osudu těžce zkoušené šachty.

Nic netušící město se pomalu probouzí do prvního svátečního dne.

Důl sobota ráno.

Nárazy kol podvozku sanitního vozu na spojích kolejí se jako rány přenášejí do mozku ležícího zraněného Jána Beleše….tu,du,tu,du du,du.Ján Beleš vnímá tyto otřesy jako výstřely a pomalu se probírá z bezvědomí.

„…nic si nepamatuje a sahá si na obličej,co to tam pro boha mám.Zvedá ruku a chce si sundat masku křísicího přístroje,který doposud za něj dýchal.Ale ruka je velmi slabá a tak jen prsty zašmátrají po dece do které je Ján Beleš zabalený jako v kokonu a zůstává bez vládně viset z nosítek

. „…kde mám sbíječku??A kde je Martin??“Jedna myšlenka ,vytěsnuje druhou aniž by se našla odpověd

,nic si nepamamatuje ,jen poslední okamžik,kdy v ruce držel sbíjecí kladivo a Martin pod ním čistíl lopatou počvu.

„..co se vlastně stalo?A proč jsem nahý“..tolik otázek by chtěl položit svými vyprahlými a rozbitými rty,ale ozývá se jen slabé zasténání,jen chvějící víčka dávají tušit,že tělo hledá cestu ven z dlouhého spánku

. „..zastavte!“volá záchranář sedící u hlavy tohoto muže

. „..doktore ,pojdte sem zdá se ,že nám začíná ožívat.“

Lékař přistupuje do sanitního vozu a chvíli Jána Beleše pozoruje,uchopí jej za zápěstí levé ruky a nechá mu sundat masku,od ted bude prováděna jen inhalace kyslíkem. Z úst muže se ozve zasténání.

„..je to lepší ,nechejte to na inhalaci,hlídejte jej a podejte mi „Morfium“ má silné bolesti a ještě ho hodně protřepeme než dojedeme k šachtě,tak at nám netrpí.“dává instrukce lékař.

Záchranář nesoucí lékařskou brašnu,připravuje injekci a čístí místo vpichu.Jehla se boří do přeloktí a obsah stříkačky mizí v mužově ruce

. „…pokračujeme,jedeme,já jdu k tomu druhému,ten je na tom podstatně hůře,a hlídejte jej,kdyby se se vám něco nezdálo,tak nechejte zastavit,jsem hned vedle v dalším sanitáku ,a dávejte pozor na infuzí at vám nespadne ze závěsu.

“ Vláček se sanitními vozy se pomalu drkotavě rozjíždí.

Na konci vláčku na připojeném klaničáku ne odkorech ,jako Budha sedíFranta.

Ovázané lokty a rozbitá kolena jsou ukryta ve šlehovkách.Obložen dýchacími přístroji kamarádů se veze k jámě.

„…kluci neblbněte,já můžu chodit,pustte mě dolů,já slezu a půjdu po svých,přece nejsem žádný chcípák abych se vozil.“

Tak všelijak škemrá,ale Mirek mu odporuje.

„…ani nápad Fanulko,Ty se hezky povezeš až k šachtě“.

„..jo hochu ty jsi ted velmi slavná osoba“..dodává Boda.

„..a jak se mi to jeví,tak metál tě nemine,kdybys se na to v te prorážce vysral,tak tam Ti chlapi zařvali.Co chybělo?Ti chudáci už mleli z posledního,stejně je měl panbíček rád.

Taková náhoda,?Oni prakticky neměli žádnou šanci a vidíš jsou tady,potlučeni ,dokaličení,ale živí a to jen díky Tobě.“dodává a pochybovačně kroutí hlavou.

Povrch ,24.12,.15.00.hod. Pod napůl zvednutou závorou šachty projíždí podniková dvanactsettrojka. Ve voze mimo řídiče sedí tři lidé. Jsou to personální náměstek ,Ing .Lukeš,podnikový právník doktor Kalenda a závodní lékař doktorka Valentová. Dnes jedou na služební cestu,kterou jim opravdu nikdo nezávidí a sám by ji nikdo dobrovolně nepodnikl.Jsou dnes již čtvrtou pracovní skupinou,která již od raních hodin objíždí rodiny postižených pracovníků a takto rozváží místo vánočních dárků,do rodin bolest a smutek. „.kam to bude ted ?soudruhu inženýre?“táže se řídič. Personální uvažuje o trase,má za smutnou povinost navštívit tři rodiny,jednu v Sedlištích a dvě v Místku. „..Josef,vem to napřed do těch Sedlišt a pak ten Místek“ Obraci se na lékařku , “..paní doktorko,prosím Vás dejte mi něco od nervů,já se z toho asi zesypu,už prostě nemohu,nemohu už vidět tu bolest a tu hrůzu v očích,od rána mám za sebou už šest takovýchto návštěv a je mi z toho skutečně už velmi zle.A tady ten chudák z těch Sedlišt byl jediný syn,a jak jsem se díval do dokladů,tak si ho vymodlili až po patnácti letech manželství,to bude hrůza“ Třesoucí rukou doluje s kapsy balíček cigaret a zapaluje si již kdo ví kolikátou cigaretu. Kalenda,raději sám Lukešovi připaluje,když vidí,jak kolega drtí v ruce jednu zápalku za druhou aniž by se mu ji podařilo zapálit. „..uklidněte se Jindřichu,tady máte prášek,spolkněte jej a ono se Vám uleví.V těch Sedlištích tam zajdu sama,tady s panem Kalendou.Jestli ta paní je na to srdíčko?Tak tam stejně musím“. „..jasně Jindro,já tam tady s paní doktorkou půjdu,nedělej si starosti a zůstan ve voze,dej se dohromady,budeš to potřebovat,dodává Kalenda,který je na takovéto misi po první a nikdo ve voze ani netuší,kolik sil a přemáhání jej tato věta stála. Vždyt to není dávno co podobnou zprávu obdržel i on sám. Stop,zastavuje běžící film,odvíjející se někde v hlubinách vzpomínek. V květnu tomu budou dva roky. Před vnitřním zrakem znovu vidí tyto události,tak živě,jako by se to stalo včera. Šestého května,ticho poklidného večera,narušilo pronikavé řinčení domovního zvonku.Kalenda se zástěrou uvázanou okolo pasu,právě připravoval večeři pro svoji ženu a malého syna,kteří jeli navštívit nemocnou ženinu maminku do Dobré. Po otevření dveří se za dveřma objevil policista v uniformě dopraváka,takový postarší člověk se smutným výrazem v obličeji. Ten mu kostrbatými o to upřímějšími slovy sdělil, že jeho milovaná žena s malým Jeníkem jsou mrtví…již nežijí,,,,i ted slyší tu strašnou ozvěnu ,,nežijí,nežijí….nemohl to pochopit.Vždyt ještě pul hodiny před tím se s úsměvem díval s okna,na ženu a syna kterak nasedali do rodiné škodovky,kterou žena strašně ráda řídila. Auto bylo po novém laku a žena vždy tvrdila,že ji pasuje k barvě laku na nehtách. Vyjela a rozhodla se že u pumpy před Dobrou na Nových Dvorech natankuje a pojede dál ke svým rodičům. Ale tam již nedojela. Při výjezdu od pumpy nedala při odbočování vlevo přednost nákladní Tatře jedoucí po hlavní a vjela ji přímo pod kola. Na rozbitý vůz,stojící na okresním oddělení se nešel ani podívat.Hned po expertíze si jej odvezl někdo na náhradní díly,i když z auta toho asi moc nezůstalo.Ale tímto také pro Kálendu zkončila jedna životní epocha. A nové auto si již nikdy nepořídil. Lidé v domě o něm tvrdí,že od této neštastné události jej nikdo neviděl se usmát,a sousedum se dokonce hodně dlouho vyhýbal. Je to takový podivín, se o něm říkalo.A to mu již zůstalo.Lidé si rychle zvykli na jeho přístup a již se ani nikdo nesnaži aby s nim promluvil. Na zasmušilé kamené tváři právnika se nepohne ani sval.Jen unavený pohyb,když si sundá brýle a promne zarudlé oči svědčí o jeho vnitřní únavě. „..jsme tady „hlásí řídič. „..jaké číslo domu budeme hledat?“ „..stodvacettři“mechanicky odpovídá náměstek.

Automobil pomalu projíždí zasněženou obcí

.Nikde ani živá duše.Všichni sedí ve svých domech a čekají na Štědrý večer,nejkrásnější svátek v roce

. „…stojedenáct..stotřináct,stodvacettři,tady to je „upozornuje řídič

,že již dorazili na místo a zastavuje před vchodem do staršího rodiného domku,který by už zoufale potřeboval opravu.

V okolních domech se rozštěkali psi.

„.nu co se dá dělat,paní doktorko vystupujeme,také se mi do toho nechce,ale co se dá dělat.Jdeme“Vyzývá Kalenda lékařku,která s sebou bere malý pracovní kufřík.

V.Řepiský,jméno na poštovní schránce ujištuje přítomné,že jsou na správném místě.

Po malém zaváhání tiskne Kalenda zvonkové tlačítko.Ze vnitř domu se ove tlumené štěkání psa a v krajním okně se mihne stín lidské postavy.Pohne se záclona a nějaký muž vyhlíží z okna.

„díky bohu,že nám otevře on“napadá Kalendu.

Z otevřených dveří s chraplavým štěkotem vyráží mohutné psisko a okamžitě přes branku doráží na návštěvníky.

Vzápětí se objevuje asi šedesátiletý muž,ten zůstává stát na podestě pod dveřním přístřeškem a okřikuje psa.

„..ticho Azore!ke mně,tak co jsem říkal,nechej toho“

pes ještě několikrát zavrčí a zmlkne.

„co si přejete?hledáte někoho?“

„vy jste pan Řepiský?“

„ano.“

„já jsem Kalenda a tady je paní doktorka Valentová jsme z dolu Pionýr,prosím byl by jste ,tak laskav a pustil nás dovnitř,rádi bychom s vámi hovořili.“

„momentíček hned vás pustím ,jen zavřu psa“.

Muž si obouvá dřeváky ležící na rohožce u dveří a schází dolu k brance,uchopí za kštici psa a vede jej někam za dům.Vrací se zpět a otáčí klíčem v brance.

„..to vite u nás se musí zamykat i přes den,ten žebrák si umí otevřít a jakmile není zamčeno okamžitě zdrhne.Potom straší po dědině až ho hlad dožene domů.Prosím pojdte dál a omluvte mi tady ten nepořádek:“omlová se muž a překračuje hrumádku jehličí a štěpin v chodbě.

„to vite,Vánoce,osekával jsem stromek,venku je zima,synek v robotě,ještě nepřijel po noční asi zůstal na šestnáctku,tak to zůstalo na mě.Tož jsem se s tím schoval sem do chodby.Pořád říkám babičce,tedy jako manželce,kupme si ten umělý.Není s tím ,žádná práce a nepořádek ,po svátkách ho dám na hůru a za rok se zase vytáne a je pokoj.Ale ona,že ne ,pořád mele to samé,Umělinu do baráku nechce a ,že vánoce bez smrčku nejsou Vánoce.Jako by na tom zas tak extra záleželo.Pro koho to dělám e ?Děcka malé už nemáme.Kluk je již veliký a toho snad zajímá smrček někde v lese když si výjde s galánků na špacír.Vždyt to říkám ,ani dnes ještě není doma,je to sámá šestnáctka,víte on robí na šachtě,a nebo šel rovnou k te svojí děvuše.Víte on má tady v dědině děvčicu,a v dubnu bude svajba.Eště mosíme nastříkat hned na jaře barák at to tu není jak u cigánů.Já su ted doma sám ,roba právě odešla k rodičom tej děvuchy.Ale já přád melu a melu,ani vás nepustím ke slovu.Vy jste asi z tej pojištovny ,asi skrze tu pojistku.Však jsem vám už volal mockrát.No tak se to dá konečně do pořádku.At možeme ten barák konečně opucovat.To jste pravili,že dojdete,až se ukáže kolik toho po tej vodě opadá,no však už to je pomali půl roku.Tak jste konečně tady…“

„..ne,ne pane Řepisky my nejsme z pojištovny,já jsem tady…my jsme tady s dolu Pionýr už jsem Vám to říkal ,asi jste to nepostřehl. U nás pracuje váš syn Ota jako revírník a včera v noci na našem dole došlo k vážnému neštěstí.Po půl noci došlo k výbuchu metanu v oblasti kde právě pracoval váš syn Ota a váš syn……“

„…co je,co se stalo ,co je s Otíkem?je v nemocnici,stalo se mu něco?Skáče do řeči Kalendovi ,Řepisky

. „..nu jak bych vám to řekl,Váš syn Ota pane Řepisky utrpěl závažná poranění neslučitelná se životem a již není mezi námi.Rádi bychom vám nabídli jakoukoliv pomoc a svým jménem i jménem vedení bych vám chtěl tlumočit,upřimnou soustrast a hlubokou účast při této nenadálé události.Vím ,že jakákoliv slova jsou zde zbytečná,také jsem tragicky přišel o rodinu,ale přesto Vám chci říci,že jsme zde proto abychom Vám pomohli se přenest přes tuto zprávu a pokud budete chtít tak tady paní doktorka to sdělí vaší ženě a zústane zde aby Vám pomohla popřípadě vám dá nějaké léky na uklidnění.“

„…ježiši kriste,to mě ani neříkejte ,to Mařenku zabije,ona má nemocné srdíčko a Otík byl náš jediný.“

Z očí pana Řepiského se valí slzy ,jedna za druhou a chvějící ruka se chytá stolu stojícího ve verandě.

Kalenda plačícímu muži přisunuje židli a pomáhá mu usednout.

Kalenda stojí před schoulenou postavou a je bezradný,“

co ted?nidy nemusel řešit podobnou situaci a ví,že zde je každé slovo zbytečné.

V nastálém vakuu cítí jak mu ve spáncích tepe krev a sedá si sám na druhou židli.V očích cítí slzy,které se nesnaží ani utřít. Volnou rukou pohladí ,chvějící se žilnatou a upracovanou ruku starce,kterému se zhroutil celý svět.