Jdi na obsah Jdi na menu
 


Báňské školství a odborná vzdělanost

9. 12. 2009

 

Obrazek

 

Báňské školství a odborná vzdělanost

 

Cesta k vytvoření odborného hornického a hutnického školství v Evropě trvala téměř 2 000 let a to až do počátku 18. století. Tak jako v jiných oborech, tak i lidé zaměstnaní v hornictví, získávali bohaté odborné zkušenosti převážně v průběhu svého zaměstnání v dolech a hutích.

Tak jako v jiných oborech, tak i lidé zaměstnáni v hornictví, získávali bohaté odborné zkušenosti převážně v průběhu svého zaměstnání v dolech a hutích. Kromě nabývání praktických zkušeností zůstává prozatím ne zcela zodpovězenou otázkou osvojení si teoretických poznatků, které byly pravděpodobně získávány jednak ve školách a vlastním studiem při provozním experimentování.

Odborné studium bylo velmi obtížné

– málo odborné literatury – až do roku 1450 byla přístupná pouze v rukopisech nebo rukopisných opisech. Situace se poněkud zlepšila až po vynalezení knihtisku. Nejstaršími zdroji:rukopisy dochované z období Římského imperia. Dalším druhem „odborné literatury“ se staly rozličné horní řády a horní zákony, jakož i poučení horních soudů při řešení hornoprávních sporů. Např.: Horní z. Václava II.z r.1300 –Ius regale montanorum –první praktická i teoretická učebnice hornictví.

Gelnhausenův kodex

–jsou v něm shromážděny hornoprávní předpisy,řády,směrnice a zákony jakož i rozhodnutí a poučení tehdy evrop. proslulého jihlavského horního soudu,kt byly vydány do konce14. st

Rozvoj výrobních oborů, řemesel a obchodu  souvisel s hornictvím  nutnost doplnit praktické zkušenosti teoretickými a vědeckými poznatky.

Prvními náznaky vědeckého přístupu k teoretickým problémům báňských věd byla díla, vznikající v průběhu 16. století.

Např.: Rühleina von Calw „Ein nützlich Bergbüchlein“ (1500), anonymní práce „Probierbüchlein uff Gold, Silber, Kupfer, Blei an allerley Ertz“ (1518), Agricolův traktát „Bergmannus“(1530) a jeho rozsáhlá encyklopedie o hornictví a hutnictví „De re metallica libri XII.“ (1556),obsáhlá příručka Lazara Erckera „Beschreiburg Allerfürnemisen Mineralischen Ertzt und Berckwercks arten (1574) Tato díla sumarizovala dosavadní poznatky přírodních a technických zákonitostí. Některá další díla: „Interpres phraseologiae – terminolog. příručka Ch. Berwarda (1673), „Geometria subrerranea oder Markscheidekunst „ – N. Voigtela.

Po třicetileté válce hornictví v žalostném stavu, doly byly opuštěny, chyběli odborníci  pokus o nápravu – r. 1653 podán návrh brněnským měšťanem Morgerhalerem (ve formě elaborátu) – upozorňuje na značný vývoz drahých kovů ze země a neúměrný dovoz zahraničního zboží, které by se mohlo vyrábět v jednotlivých zemích monarchie. Východiskem pro neutěšené hospodářské poměry se měl stát v sedmdesátých letech 17. století v Evropě hospodářský směr – merkantilismus. Merkantilisté spatřovali blahobyt a moc státu zcela jednostranně v jeho aktivní bilanci a peníze prohlašovali za krev všeho dění. Merkantilistům záleželo také na zásobách drahých kovů, potřebných k ražení mincí, což vedlo i k podpoře hornictví a jeho dalšímu rozvoji zásluhou státní iniciativy. Další cestou ke zlepšení poměrů – snaha po vylepšení nízkého vzdělání horních úředníků – zavádění pokročilejší techniky a oživení hornického ruchu. Bohužel se ukázalo, že v dolech a horních úřadech byl trvalý nedostatek zkušených a schopných pracovníků. Na to upozorňoval úřady v roce 1713 opakovaně Jan Frant. Lauer – rada České komory a inspektor na doly. První náznaky organizovaného vzdělávání báňských úředníků byly však staršího data. Již z počátku 17. století jsou uvádění tzv. báňští expektanti v Banské Štiavnici roku 1605 a v saském Freibergu v roce 1617.

Počátky státem vědomě organizované školské činnosti však nastaly až později.

Teprve panovníkův reskript ze 13. listopadu 1716, kterým přikazoval správci úřadu nejvyššího mincmistra a hormistra, baronu Lauerovi, aby „čas od času přijal 4 nadané žáky, kteří se v hornických vědách vyučili“. Tak byla založena nejstarší hornická škola, o které víme jen tolik, že se tam kromě měřictví a mincovnictví vyučovaly i některé hutnické a příbuzenské předměty, především drcení a tavení rud. Žáci se učili tři roky, z toho ale jen 1 a ¾ roku v Jáchymově. Zbylá učební doba byla vyhrazena pro cestování.

Kdo z žáků neprokázal požadované vědomosti, měl vrátit náklady, které stát na jeho učení vynaložil.

Další instrukce vydaná pro tuto školu v roce 1733 vymezila podrobně organizační strukturu, metody i rozvrh vyučování. Neoficiální výuka hornictví v Jáchymově byla zahájena již kolem roku 1700. Obdobné způsoby soukromého vyučování hornictví a hutnictví jsou z té doby známy z Clausthalu v Harzu a z Freibergu v Sasku, která se v roce 1702 stala veřejnou školou, dotovanou státními stipendii. Obsahově souhlasná instrukce v porovnání s instrukcí vydanou v roce 1733 pro jáchymovskou školu, byla vydána v roce 1735 pro báňskou školu v Bánské Štiavnici, která pravděpodobně byla založena již v roce 1725. Na rozdíl od školy jáchymovské byla štiavnická škola preferována. Rok 1737 – výnos dvorské komory ve Vídni – vzhledem k obsahu ho lze považovat za zakládací listinu skutečného báňského učiliště – zajišťoval lepší organizaci výuky vzhledem k významu hornictví na středním Slovensku. V roce 1747 založena další báňská škola ve Smolníku, zaměřená převážně na dobývání a zpracování spišsko-gemerských měděných rud. Upevnění správní i hospodářské struktury v hornictví vyžadovalo zvýšenou úroveň báňského úřednictva – proto v roce 1758 uloženo nejvyššímu mincmistru a hormistru v Praze věnovat větší pozornost výchově nového báňského dorostu. V roce 1763 založená v Praze „Academia metallurgica“. Přesto, že to nebyla samostatná stolice montanistiky při právnické fakultě Univerzity Karlovy, stala se skutečně první institucí vysokoškolské výuky hornictví na světě. Zdá se být pravděpodobné, že stagnace hornictví v průběhu téměř nepřetržitých válečných událostí té doby, byla zapříčiněna spíše starostmi havířů o rodiny, majetek a obživu, než válečným zpustošením dolů. Hlavním důvodem však byl absolutní nedostatek báňských odborníků. Také velký rozvoj přírodních i technických věd s možností aplikace v hornictví v průběhu 18. stol. byl příčinou potřeby všestranně vzdělaných odborníků (např. mineralogie, mechanika se stavbou důlních strojů a vodních čerpadel apod.).

V roce 1761 propracoval Peithner osnovy vysokoškolského studia hornictví a předložil je k projednání dvorské komoře i komisi pro hornictví a mincovnictví ve Vídni. V roce 1762 předložil znovu svůj návrh přímo císařovně Marii.Terezii. Přesto, že komise měla námitky proti návrhu, císařovna s drobnými výhradami návrh přijala a potvrdila dvorským dekretem ze dne 19. února 1763. Peithner byl jmenován prvním vysokoškolským profesorem hornictví na světe dne 10.4.1763. Studijní program rozdělil Peithner do čtyř ročníků: Studenti hornictví byli osvobozeni od placení školních poplatků, byli však povinni skládat pravidelně zkoušky. V průběhu dalších let se prokázalo, že velmi náročný studijní program nemohl profesor Peithner, jako jediný profesor zajistit a chyběli schopní odborníci. Prokázalo se, že Praha nebyla nejvhodnějším sídlem, protože posluchačům chyběl bezprostřední styk s hornickou a hutnickou praxí. To byly hlavní důvody, proč „Academia mettalurgica“ roku 1772 zanikla a profesor Peithner byl přeložen na nově ustanovenou báňskou akademii v Bánské Štiavnici. Bylo stanoveno, že všechna báňská centra mají své horní žáky posílat do B. Štiavnice k absolvování praktického studia. Koncem r. 1763 v našich zemích – dvě střediska pro výuku hornictví a hutnictví, v obou případech vysokoškolské povahy. Vzrůst významu štiavnické školy – to se projevilo v r. 1772 zastavením výuky báňských věd na pražské univerzitě. Štiavnická báňská akademie byla přinejmenším ústavem s vysokoškolskou úrovní – její uspořádání studia se stalo vzorem pro zakládání obdobných báňských učilišť v zahraničí např.: 1765-1766 – saský Freiberg; ovlivnila též výukový program škol v Petrohradu (1773), Clausthalu (1775) a Ecdé de mine v Paříži (1785). Báňské školy se staly středisky teoretických i praktických výzkumů jak exaktních věd, tak i řady přírodovědných oborů, zejména fyziky, chemie, mineralogie, geologie, paleontologie, prubéřství, metalurgie a také řady specializovaných technických i technologických oborů hornických a hutnických. V roce 1786 se ve Sklených Teplicích u Banské Štiavnice konal první mezinárodní sjezd horních a hutních odborníků. V rámci tohoto sjezdu byla také založena první Mezinárodní společnost pro báňské vědy. Počátek 19. stol. – nárůst průmyslové výroby  nutnost velkého množství odborníků pro uhelné hornictví  potřeba zřízení samostatné báňské akademie, zejména, když v B. Štiavnici se věnovalo málo těžbě uhlí a železářství.

V r. 1849 – zřízeno dvouleté hornické učiliště v Příbrami (stejným dekretem zřízena i horní škola v Leobenu pro rakouské země). V r. 1865 byla příbramská škola povýšena na báňskou akademii, která v r. 1894 získala statut vysoké školy a byla přejmenována na

VYSOKOU ŠKOLU BÁŇSKOU.