Jdi na obsah Jdi na menu
 


Báňská technika v létech 1945-1990

9. 12. 2009

 

 

Báňská technika v létech 1945-1990 – stručný přehled

 

První poválečná léta byla snad nejsvízelnějšími právě pro československé hornictví, které bylo hospodářsky úplně rozvráceno.

Požadavky jak na uhlí a koks, tak i na rudy byly značné a na vyrabovaných dolech nebylo kde dobývat.

Technická vybavenost opotřebována a nové stroje nebyly. Havíři byli buď přestárlí, nebo lidé s vážně poškozeným zdravím.

Dolům chyběli zkušení havíři a mnohdy i techničtí zaměstnanci. Hornictví stálo před množstvím problémů: získat nové pracovní síly do dolů,urychleně razit přípravná díla,zakládat nové poruby. Řada kvalifikovaných odborníků byla zejména po roce 1948 z politických a mnohdy i z osobních důvodů odvolávána ze svých odborných funkcí a odbornost byla v mnohých případech nahrazována politickým uvědoměním.

Přesto, že se UNRRA,

což byla organizace pod záštitou OSN, snažila pomoci válkou postiženým zemím, nestačily její dodávky důlních mechanizmů výrazněji pomoci československému hornictví. V letech 1945-1948 se jednalo především o urychlenou obnovu a konsolidaci hospodářských poměrů ve státě a tehdy i prvořadě uhelného průmyslu. Tomuto procesu měl pomoci tzv. dvouletý plán obnovy národního hospodářství, který začal zpracovávat již v roce 1946 Ústřední svaz československého průmyslu s Generálním ředitelstvím Československých dolů.

Násilná politická změna v roce 1948 přinesla nejen zcela nepochopitelné zpolitizování odborné práce ve všech odvětvích, ale stala se také brzdou rozvoje národního hospodářství.

Následující vývoj po roce 1948 znamenal téměř úplnou isolaci tzv. socialistického bloku od států západní Evropy a dalších vyspělých zemí ve světě.

Důsledky této politiky se projevily v zaostávání odborného i technického rozvoje ve všech oborech i ve snaze o určitou soběstačnost jak ve výrobě, tak i v rozvoji jednotlivých resortů. Není proto divu, že vlastní technický rozvoj ve všech resortech národního hospodářství se začal rozvíjet až po roce 1950. Počátkem padesátých let se zavádělo mechanizované nakládání rozpojeného uhlí na porubní dopravní zařízení zpětným chodem brázdícího řetězu a místo dřevěných stojek v porubech byly nasazovány ocelové třecí stojky. Dalším technickým opatřením bylo nasazení sovětských dobývacích kombajnů Donbass s nakládačem a kombajnů Gorňak.

První československý dobývací kombajn Ostravan, určený pro málo mocné sloje, mohl dobývat uhlí v obou směrech svého pohybu podél porubní stěny. Řetězové brázdící stroje i kombajny s celoprofilovým odřezávacím ramenem začaly koncem padesátých let ustupovat válcovým kombajnům a jejich využívání bylo definitivně ukončeno kolem roku 1973.

V československých uhelných dolech byly používány dobývací kombajny různých firem a různých vývojových typů, odvozených do základních firemních konstrukcí. K prvním dobývacím kombajnům tuzemské výroby patřily dva typy, čelní kombajn KJ-40 a válcový kombajn KKVZ z roku 1966. Mezi nejužívanější patřily Anderton z Anglie, řada typů KSV z opavského Ostroje, sovětské kombajny Kirovec, Šachťov , polské KWB, německé kambajny typu EDW-340 OL, 2K52 a 2K52-MU. Po dobývání málo mocných slojí s kruchým uhlím byly vyvíjeny dobývací pluhy a škrabáky. Byly to výrobky německých firem Brend a Westfalia.

Mechanizované dobývání si vyžádalo i vývoj porubní výztuže. Další vývoj se pak ubíral směrem k mechanizované posuvné výztuži. V šedesátých letech pak byly nasazovány posuvné hráňové a později pak posuvné štítové výztuže. Nejrozšířenějšími typy mechanizované výztuže byly v našich dolech výrobky opavského Ostroje DVP-4, DVP-5A, DVP-6, DVP-6A, DVP-78, DVP-10 a DVP-11. Ze sovětských pak štítová výztuž OMKT a další typy 2MKE, 1MKM a OMKTM-P-10. Z německé výroby se uplatnily výztuže firem Hemscheidt a Alpine typem B2-6. V osmdesátých letech byla nasazována podpěrná ohrazující výztuž Ostroj DVP-9 s dosahem do 4,5 m, DVP-8A s možností zakládání volného prostoru za porubem, dále pak dobývací komplex Alpine F4/4500 a polská výztuž Pioma-25/450z.

Výrazné změny nastaly v případech dobývání velmi mocných slojí, kdy se při lávkování začaly používat tzv. „umělé stropy“ – původně pro konstrukci se používalo dřevo, později drátěné pletivo. V šedesátých letech se začalo uplatňovat dobývání mocných slojí s mezistropem a nadstropem.

Nátřasné žlaby se vzduchovými motory pro dopravu narubaného uhlí z porubů, byly v padesátých letech vystřídány nejprve gumovými dopravními pásy, které se neosvědčily pro poměrně vysokou nosnou konstrukci. Určitou snahou a jejich využití v nízkých slojích byla tzv. „doprava spodním pásem“, kdy se pro transport uhlí využívala spodní větev dopravního pásu. Nejrozšířenějšími a také nejvhodnějšími dopravními prostředky ve stěnových porubech se však staly hřeblové dopravníky.

Pro trhací práce v uhelných slojích a v prostředí, ve kterém nebylo možno z bezpečnostních důvodů použít klasické důlní bezpečnostní trhaviny byl používán Cardox – jeho principem bylo náhlé uvolnění komprimovaného oxidu uhličitého z rourové nábojnice, vložené do vývrtu ve sloji. Jiným typem – hydraulické trhací zařízení „Danda“. Současně s mechanizací dobývacích prací postupovala i mechanizace ražení důlních chodeb. Prvním krokem bylo zdokonalení vrtacích kladiv a vrtáků pro vrtání děr k trhací práci. Byla to především nová vrtací kladiva typů EDK, EDLK a EFLB s vrtáky. Kladiva EFLB 65 byla vybavena šestihrannými tyčemi s nástavcem pro vrtací korunku z tvrdokovu. V mnohých případech byly pro vrtání používány tzv. „monobloky“(vrtáky vykované z jednoho kusu). V roce 1965 byly zaváděny vrtací lafety a později i vrtací vozy různých typů jako Salzgitter, Tampella. V druhé polovině sedmdesátých let byly zkoušeny československé vrtací vozy VV-5 a VVH-4 z dílen Uranových dolů. Velká pozornost byla věnována vývoji důlních bezpečnostních trhavin I. a II. stupně. Ve druhé kategorii byly vyvinuty trhaviny Ostravit B, Harmonit Ad, německá trhavina Wetter Energiz B, anglická Dynagex.

Významnými pomocníky při ražení důlních chodeb byly nakladače. Od roku 1949 to byly sovětské lžícové nakladače typů PML-3 a PML-5 a také tuzemské výroby řady NL.

První razící kombajn v českých dolech byl nasazen v jihomoravských lignitových dolech. V roce 1984 byl nasazen německý razící rotační plnoprofilový stroj Demag, určený k ražení chodeb ve velmi tvrdých horninách. V roce 1955 se začala v provozu ověřovat svorníková výztuž s mechanickým ukotvením. Při hloubení svislých důlních děl se uplatnily vrtací agregáty při vrtání děr pro trhací práci typu VSH 4 při hloubení nových a VSH 3 při prohlubování starých jam a šibíků. Řidiči důlních lokomotiv byli vybaveni trvalým telefonním spojením s dispečinkem. Dieselové důlní lokomotivy byly doplněny zabezpečovacím zařízením proti iniciaci výbuchu, kuličkovými chrániči výfuků.

Po roce 1968 se začaly nasazovat závěsné dráhy typu ZKD 1000 pro dopravu materiálu s požitím lokomotiv LPB-35 a LZH-50. Pro dopravu uhlí po těžných třídách, od porubů už k plnícím stanicím, kde je uhlí sypáno do důlních vozů, byly v sedmdesátých letech nasazovány dopravní pásy a někde i hřeblové dopravníky. Ve svislé dopravě byl zaznamenán zvyšující se podíl skipové těžby a pokles těžby klecemi s důlními vozy. Skipové těžné zařízení bylo vybaveno automatickým plněním v dole a vyklápěním na povrchu.

Před naléhavými problémy stály také podkrušnohorské hnědouhelné revíry. Zásadní otázkou povrchového dobývání bylo stanovit nový a optimální skrývkový poměr. V hlubinných dolech se začala uplatňovat dobývací metoda lávkového stěnování nebo tzv. pruhové komorování, kterými bylo nahrazováno klasické komorování. Až do roku 1955 byla pro povrchovou těžbu používána parní lžícové rypadla, která byla pak postupně nahrazována elektrickými lžícovými rypadly. Ve druhé polovině padesátých let začala získávat převahu kolesová rypadla a postupně zanikala lanovková a řetězová doprava, které byly nahrazeny převážně kolejovou a později pak i pásovou dopravou. V obou podkrušnohorských hnědouhelných revírech se osvědčila kolesová rypadla československé výroby s typovým označením K 300, K 800B, K 1000 a později KU 300, KU 800 a také německá rypadla Rsch 315 a Rsch 160.

Mezi zvláštnosti technického rozvoje Severočeského hnědouhelného revíru patří i výstavba nového Mostu a likvidace starého města. Specifickým případem bylo přemístění děkanského chrámu, významné pozdně gotické stavby, na vzdálenost 841 m. Neméně významným bylo i podchycení „Pravřídla“ hlubinným vrtem v hloubce 972,5 m, čímž byl tento termální pramen zachráněn pro lázeňskou léčbu v Teplicích.

V roce 1960 byla uvedena do provozu třídírna uhlí v Tisové na Sokolovsku, se zařízením ze Škodových závodů v Plzni. Téhož roku zahájila výrobu i briketárna v Tisové, s roční kapacitou přes 500 000 tun briket. V roce 1966 byla postavena první třídírna s těžkokapalinovým prostředím v Československu na dole Odra v Ostravě-Přívoze.

Hornická činnost je nemyslitelná bez činnosti báňských záchranářů. Teprve v roce 1947 byly zřízeny stanice se stálou pohotovostí ve všech uhelných revírech podle vyhlášky o organizaci báňské záchranné služby se třístupňovým členěním – Závodní, Oblastní a Hlavní báňská záchranná služba. Teprve v roce 1957 byly ustanoveny stálé sbory záchranářů z povolání na stanicích v Ostravě-Radvanicích, v Lazech u Orlové a v Mostu. V Hlavní báňské záchranné stanici v Mostu bylo vyvinuto jednoduché vyprošťovací zařízení pro záchranu lidí v zavalených komorách.

Tak jako v jiných oborech, tak i v hornictví se technický vývoj neobešel bez práce výzkumných ústavů. V padesátých letech, kdy se projevila hospodářská a tím také vývojová isolace socialistických států bylo v zájmu technického vývoje všech výrobních odvětví národního hospodářství a především uhelného hornictví, zřídit specializované výzkumné ústavy.

Jejich činnost byla zaměřena:

oblast bánského strojírenství

,bezpečnost a hygienu hornické práce,

hospodárné využití uhelné hmoty, ropy a zemního plynu.

Dále byly zřizovány resortní i podnikové ústavy:

Vědeckovýzkumný uhelný ústav v Ostravě-Radvanicích,

Hornický ústav ČSAV,

Ústav pro důlní mechanizaci,

Ústav pro výzkum a využití paliv,

Výzkumný ústav pro hnědé uhlí v Mostu,

Báňský výzkumný ústav v Prievidzi,

Výzkumný ústav palivo-energetického komplexu,

Závod automatizace a mechanizace a četné malé i větší strojírenské závody v jednotlivých hornických oblastech republiky, ve kterých byla důlní technika nejen opravována a udržována, ale také zdokonalována určitými úpravami pro specifické podmínky jednotlivých oblastí.

Zpočátku byla výzkumná činnost zaměřena na:

problémy větrání dolů

,bezpečnost trhací práce a důlních trhavin,

na detekci plynů v důlním prostředí,

bezpečnost a kontrolu těžných lan,

protivýbuchovou a protipožární ochranu elektrických zařízení.

S počínajícím útlumem hornictví v devadesátých letech se projevil i pokles technického rozvoje tohoto oboru. Je nutno však přiznat, že tento pokles se projevil i v ostatních evropských státech po období skutečně velmi intensivního technického rozvoje a vzestupu hornictví v šedesátých až osmdesátých letech, kdy byly v naší zemi položeny základy pro moderní řešení nejen strojového vybavení dolů, ale také pro vývoj přístrojové techniky a laboratorní vybavení výzkumných ústavů, zabývajících se jak technologií hornických prací, tak i bezpečností a hygienou důlních i povrchových provozů

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář